Co je nového? Spousta věcí, ale vlastně nic. Venku je nádherně a já jsem šťastná, že se můžu alespoň trochu kochat tím nádherným jarem, které rozvonělo a rozkvetlo přírodu v ulicích města. Ráda se těmito růžovými uličkami procházím ráno při cestě do práce, do které už zase mohu chodit. Alespoň mám každý den co dělat. I nadále pokračuji s pravidelným cvičením a snahou vypracovávat povinnosti do školy. K závěrečným esejím jsem ale pořád nesedla. Psychicky se připravuji na online zkoušky, které už zase možná nebudou online, protože vláda si ve čtvrtek večer řekla, že změní polovinu nařízení, které doteď platily. Rozvolňování režimu je skvělé. Mám radost, že se mohu zase vidět s přáteli a že se brzy otevřou všemožné služby a obchody. Taky je paráda, že už nejsme vězněni v našem státě a můžeme vycestovat. Co ale paráda není je fakt, že většina států stejně zůstává nadále zavřená, takže se stále nemůžeme vidět s přítelem. A bulharské léto zůstává i nadále velmi nejisté. Takže jak píši, vlastně se nezměnilo skoro nic. Tak si pojďme udělat radost alespoň těmito barevnými fotkami. :)
Všichni známe minimálně jeden film, ve kterém se hlavní hrdinka přestěhuje nebo se nějakou osudovou náhodou ocitne ve velkém městě, kde se začne psát její příběh plný zážitků, poznávání nových lidí, lásek, zklamání, pracovních příležitostí a nevím, čeho všeho ještě. Nebudeme si nic nalhávat, Brno není New York a já nejsem hollywoodská herečka a ačkoliv se může můj příběh zdát na míle vzdálený těmto americkým slátaninám, přece jenom máme základní myšlenku společnou. Tohle mé osudové město mi změnilo život.
Jsem holka ze Sudet. Z královského města piva a chmele v Ústeckém kraji něco málo přes hodinu od Prahy. Kterou jsem na rozdíl od Brna navštěvovala pravidelně od mala. V Brně jsem byla poprvé v životě někdy v devíti letech a jediné, co jsem z něj viděla a co si pamatuji, je odporné autobusové nádraží Zvonařka, které mě děsilo svými tmavými kouty. Ostatně od té doby se Zvonařka vůbec nezměnila a je stále tím smrdutým tmavým místem, ze kterého se dostanete nejenom na Slovensko nebo do Polska, ale k mému údivu i na Ukrajinu nebo do Běloruska. Jako svojí první pořádnou návštěvu téhle jihomoravské metropole, jak já s oblibou říkám, považuji zcela na poslední chvíli vymyšlený výlet na den otevřených dveří mojí současné fakulty. Tehdy ve třeťáku na gymplu jsem totiž strašně chtěla studovat žurnalistiku a brněnská Fakulta sociálních studií, která tuto možnost nabízela, mě z nějakého záhadného důvodu okouzlila natolik, že jsem se rozhodla přesvědčit se na vlastní oči a vyrazit na dvoudenní výlet přes celou republiku. Sice jsem jela do neznáma, ale parťáka na cestě mi tehdy dělal můj kamarád, který v Brně studoval. A přespávala jsem u své tety, která se po x desítkách let života v Opavě rozhodla zničehonic odstěhovat do Brna. Asi i jí táhlo to pro mě tehdy nepochopitelné kouzlo tohoto města.
První šok jsem po výstupu z vlaku měla z faktu, že šalinkarta je vážně oficiální název brněnské lítačky. Teď už mi to přijde normální, ale tehdy jsem si myslela, že je to jenom hovorový výraz. Když jsem ho ale viděla hned na několika okýnkách na hlavním nádraží, trochu mě to vykolejilo. Vykolejila mě ostatně i ta spleť kolejí, která na vás vybafne na přestupním uzlu u hlavního nádraží. Tolik tramvajových nástupišť vedle sebe jsem v životě neviděla. A taky jsem asi nikdy nezažila takový zmatek, který mě zachvátil při řešení, do které z nich mám sakra nastoupit. Jsem ale holka šikovná, takže jsem samozřejmě zvládla dojet jak na své ubytování, tak i druhý den na fakultu. Den otevřených dveří byl naprosto super! Celá budova žila, hemžila se spoustou lidí a já tak mohla nahlédnout do života reálného vysokoškoláka v jeho přirozeném prostředí. Dokonce jsem se dostala i do školního radia, kde se mnou super týpek dělal rozhovor o tom, jak se mi DOD líbí. Práce v rádiu byla vždycky můj sen, takže si troufám tvrdit, že i to dost napomohlo k rozhodnutí, že Brno a právě brněnská žurnalistika bude rozhodně moje number one.
Podruhé jsem byla v Brně v létě před maturitním ročníkem, kdy jsme si s mamkou udělaly výlet za tetou a zároveň za poznáváním města, kde budu možná v budoucnu studovat. Dodneška si pamatuji, jak jsem byla úplně ze všeho nadšená. Líbila se mi mluva, centrum města, fakulta, ale myslím si, že nejvíc se mi líbila představa toho, že to bude něco úplně nového a hlavně jiného. Já totiž nesnáším stereotyp a pořád potřebuji ve svém životě nějaké změny. A tahle změna měla být sakra velká. Nové město, které je od domova daleko, kde nikoho neznám, protože všichni spolužáci a kamarádi šli samozřejmě studovat do Prahy a kde mě čeká úplně nový start. Proto když jsem se dozvěděla, že mě na mojí number one volbu vzali, neváhala jsem ani minutu. Brno mě očekávalo.
A pak už se rozeběhl šílený kolotoč nových zážitků. Osud tomu asi tak chtěl, abych si život v tomhle městě a na samotné jižní Moravě vyzkoušela ještě před začátkem školy, protože jsem se po nepovedené zkušenosti v Itálii v půlce léta před nástupem na výšku vrátila a dostala jsem pracovní příležitost v Aqualandu Moravia. Tam jsem zažila nezapomenutelné léto, které mi ukázalo, jaká je kultura jižní Moravy a myslím si, že už tehdy jsem cítila, jak tady budu vážně šťastná. Ostatně Brno mi přineslo Aqualand a Aqualand mi zase přinesl mojí slovenskou část, kterou jsem ani netušila, že v sobě někde mám. Čím déle v sobě mám svou brněnskou část, tím více získávám kus té slovenské. Nejenom spoustu kamarádů, ale také přítele.
První rok na vysoké byl jedna nekonečná horská dráha. Seznamovala jsem s novým městem, systémem vzdělávání, povinnostmi, lidmi, prací a možnostmi. První semestr jsem se hodně upínala k lidem z léta a často utíkala na Slovensko za kamarády a domů. V Brně jsem totiž zatím moc lidí neznala. To se ale změnilo v druhém semestru, kdy jsem se stala členkou studentského spolku MUNIE a poznala tam spoustu nových lidí, kteří se za tu dobu stali jedněmi z nejbližších přátel, které mám. Ty mi ostatně Brno začali ukazovat z té studentské perspektivy - party, kluby, hospody, zábava, volnočasové aktivity a já tak čím dál víc tomuhle městu propadala.
Jsem tu čtvrtým rokem. A ačkoliv jsem si loni po ukončení bakaláře chvíli myslela, že odejdu do Prahy, nakonec jsem stejně věděla, že tady je mi nejlíp. Našla jsem tu samu sebe. Našla jsem tu zázemí, skvělé brigády, parádní školu, výborné pedagogy, oblíbené podniky, různé možnosti jak růst, ale hlavně kamarády a přítele, ačkoliv ten v Brně vlastně nežije. Sice jsem a vždycky budu brněnská náplava, ale já mám pocit, že jsem tu doma. Zbožňuju to tady. Doufám Brno, že spolu zůstaneme i po ukončení mých studií. Seš skvělý, ať si z tebe a mě dělají doma srandu sebevíc. A i když se asi nikdy neodnaučím pít víno jako pivo, díky ti za všechno. ♥
Článek vznikl v rámci výzvy "Výzva jako Brno" od Brno bloguje. :)
V sérii Ukecaná na brigádě už vyšlo:
Pokračujeme dalším dílem série článků s mými zkušenostmi s brigádami. Tentokrát se přesuneme do října roku 2018, kdy jsem se po nudných třech letních měsících strávených na povinné praxi v Českém rozhlase (i článek o praxích bude) začala zase vracet do normálního života studentky vysoké školy. Začínala jsem předposlední semestr bakalářského studia a jelikož jsem již neměla příliš mnoho předmětů, nastal čas najít si novou a dlouhodobou brigádu, kterou budu zvládat společně se školou. A tak jsem začala hledat.
Nevím, co mě tehdy napadlo, ale domluvila jsem si brigády hned dvě. Přičemž o víkendech jsem ještě jezdila animovat do aquaparku, k čemuž se ale dostanu až v příštím díle. Pročetla jsem desítky inzerátů, odpověděla na xy z nich a byla i na pár pohovorech. Nakonec se mi přes známosti ze studentského radia podařilo dostat k práci recepční v soukromé stomatologické ordinaci a také přes své zkušenosti s dětmi k práci lektorky kroužků v mateřských školkách.
Zdroj obrázků: We♥it
Krotitelka dětí
Nikdy jsem nebyla žádnou milovnici dětí. Nejsem takový ten maminkovský typ, který se rozplývá nad každým miminem a sní o svých vlastních dětech už od 12 let. Když jsem odjížděla v létě po střední pracovat jako animátorka do Itálie, jedinou mou podmínkou bylo, abych nemusela být dětský animátor. Neuměla jsem si tehdy vůbec představit, že bych měla s dětmi nějak pravidelně trávit čas a snažit se je zabavit. Kupodivu se můj přístup k dětem s věkem trochu mění, stále sice nejsem žádným fanouškem dětí a často mi lezou na nervy, ovšem zjistila jsem, že práce s nimi je vlastně sranda a že je to práce poměrně vděčná, kde člověk vidí rychle výsledky nebo naopak svou neschopnost je vůbec něco naučit. A tak když jsem objevila inzerát jedné brněnské agentury, která hledala lektory různých kroužků do mateřských školek, rozhodla jsem se to zkusit. Vše klaplo a já od října začala pravidelně 2x týdně jezdit do dvou různých mateřských školek učit sportovní a taneční kroužek.
Jelikož jsem byla v agentuře nováček, nedostala jsem se bohužel k těm nejlepším pracovním místům, rozuměj ke školkám v centru Brna. Dali mi zkrátka to, co zbylo, ale aby to stále bylo v dojezdové vzdálenosti brněnské dopravy. Do jedné školičky jsem dojížděla zhruba 20 minut, ta druhá ovšem byla ve vesnici za Brnem, přičemž cesta mi zabrala asi hodinu. Moje lekce trvala 60 minut, za kterou jsem byla sice slušně placená, ovšem další zbylé dvě hodiny strávené na cestě tam a zpět už mi samozřejmě nikdo nezaplatil. Zpětně vidím, že to nebyla nijak extra výnosná práce, ale mě to bavilo. Děti na sportovním kroužku jsem naučila se pořádně hýbat, chytat míč, skákat přes švihadlo, kopat do míče nebo se pořádně protáhnout. Děti byly hodné, učenlivé a vážně bylo vidět, jak mě mají rády a hodiny se mnou je baví.
Druhá školička byla na okraji Brna a bohužel bylo poměrně znát, že jsou to děti městské. Byly mnohem otrávenější, línější a často jsem je musela hodně přemlouvat, aby vůbec tancovaly. Což mě trochu mrzelo, jelikož jsem se snažila vždy vymýšlet různé nové tanečky, aby je to bavilo. Nakonec si mě oblíbily i tam a společně jsme zvládly předvést rodičům i povedenou vánoční besídku.
Z důvodu psaní bakalářky a přípravy na státnice jsem své děti v pololetí opustila a předala jiným lektorkám. Musím však přiznat, že mě tahle práce hodně bavila a kdyby byly školky někde poblíž v Brně, možná bych ty kroužky učila znovu.
Recepční ve světě zubů
V září 2018 jsem se dostala k nabídce brigády na pozici recepční u zubařů jako slepá k houslím. Znáte to .. ty facebookové skupiny různých komunit lidí z vejšky, kde všichni píší denně samé blbosti, ale občas se tam objeví i něco užitečného. Já takhle narazila na poptávku jedné slečny, která k sobě hledala kolegyni na recepci. Práci recepční jsem si vždycky chtěla vyzkoušet, ostatně zkušenosti z kancelářské oblasti jsem ještě neměla. S lidmi komunikuji ráda a telefonovat mi nedělá žádný problém. Říkala jsem si, že to určitě zvládnu. Nabízeli dobré peníze na hodinu, přívětivé sedmihodinové směny a pracoviště nebylo daleko. No jo .. jenže to jsem tehdy ještě netušila, jak náročné bude pro mě, jakožto totálního laika proniknout do světa plného záhadných stomatologických odborných názvů, nástrojů, požadavků a objednávek.
Před nástupem na vlastní samostatnou směnu jsem sice byla 2x u kolegyně na zaučení, bohužel jsem i tak měla ve slovech jako endodoncie a sanace stále zmatek. Kdo by byl řekl, že vytrhnutí nebo vrtání zubu se dá říct i takhle složitě odborně. :D Netušila jsem, jak mám z hovoru s pacienty poznat, zdali je objednat na prevenci, konzultaci nebo nějaký zákrok. A to už vůbec nemluvím o tom, že u některých zákroků musím umět dopsat ještě čas, jak dlouho bude práce doktorovi trvat. Ani první seznámení s doktorem mě příliš neuklidnilo, jelikož je hodně specifický. Z počátku příliš neprojevoval emoce a působil dost odměřeně, což pro mě velmi extrovertního a projevujícího se člověka bylo dost zarážející. Nebudu lhát .. z prvních několika směn jsem byla dost nervózní a byla jsem hodně ve stresu, jelikož jsem se bála, že někoho objednám na špatnou dobu, na špatný zákrok a doktor z toho bude mít rozhozený celý den. A to jsem vám ještě zapomněla zmínit, že jsem se nestarala o objednávky jednoho doktora, ale rovnou tří různých. Což také znamenalo zvedat tři různé telefony. No dovedete si představit ten blázinec v pondělí ráno, když zvoní všechny naráz.
S každou další směnou jsem se ale pilně učila. Na všechno jsem se pořád dokola pro jistotu ptala a dělám to dodnes, i když už tam pracuji přes rok a půl. Zkrátka když si nejsem jistá, považuji za lepší se zeptat, než udělat něco špatně. Přece jenom nejsem vystudovaná zubařka, zdravotní sestra a ani doktorka. Občas když mám doktorovi s něčím pomoct, jelikož nemá k dispozici sestřičku, tak jsem vždy nervózní, ale nějak se s tím poperu. Jako vystudovaná žurnalistka a socioložka už jsem se tak dokonce naučila hned několik různých odborných názvů zákroků, naučila jsem se, jak zapisovat rentgeny, jak sterilizovat nástroje a v případě některých problémů i umím pacientům poradit. Se všemi doktory nejenom v naší ale i v cizích ordinacích jsem se skamarádila a se sestřičkami občas i zajdeme na drink nebo do kina. Od loňského léta se na mě dokonce i pan doktor občas usměje a normálně si spolu umíme popovídat.
Práce je to skvělá a jsem za ní ráda. Celý den mohu sedět u počítače a když mám všechnu práci hotovou a telefony jsou zrovna výjimečně ticho, můžu si v klidu dělat věci do školy, psát články nebo jen tak brouzdat po internetu. Pracovní doba je hodně flexibilní a nikdo na mě netlačí s plněním nějakých povinných počtů odpracovaných hodin. Zkrátka a dobře .. recepce u zubařů mě vážně baví a i když už půl roku tvrdím, jak si musím najít spíš něco v oboru, tady jsem spokojená a možná proto se mi nechce nikam jinam. Když už člověk jednou vyzkouší pohodovou brigádu, ve které si za peníze může psát seminárky do školy, jen tak se jí pustit nechce.
Pracovaly jste někdy s dětmi nebo na recepci? Jaké máte vy zkušenosti? :)
Velikonoce jsem nikdy nijak příliš neprožívala. Ani je vlastně moc nevnímám jako nějaké svátky. Věřící nejsem a tradice s malováním vajec, pečením a nastavováním zadku chlapcům mě vůbec neberou. Proto letos vítám, že se tomu trapnému pondělí vyhnu. Nebo alespoň doufám, že všichni naši muži jednou oželí den, na který se spousta z nich těší celý rok a vypijí si raději nějakou tu lahvinku zodpovědně v klidu doma bez nutného klackování žen. A vajíčka raději sním.
S mamkou se snažíme poslední týden chodit pravidelně na procházky. Žijeme ve městě, takže se lidem úplně nevyhneme, ale snažíme se vybírat trasy trochu mimo. V sobotu jsme vyrazily na procházku kolem zahrádek a mamka si cestou natrhala krásně rozkvetlé větvičky z ovocných stromů. Až je mi líto, že nám to jaro takhle utíká. Cestou jsme si alespoň nafotily nějaké fotky.
Jinak trávím své dny v karanténě v podstatě pořád stejně. Každý den dopoledne poctivě cvičím, snažím se vždy udělat něco do školy, píšu články a koukám na seriály. Teď nově jsem se pustila do Lucifera na Netflixu a musím říct, že mě dlouho žádný seriál tolik nebavil. Takže pokud nevíte, na co koukat, rozhodně je právě Lucifer správná volba.
Vážně miluju aktuální barvu svých vlasů ♥
Myslela jsem si, jak se zavřenými obchody ušetřím peníze za nové kousky oblečení, ale k mé smůle eshopy fungují nadále a všude na mě neustále vyskakují různé slevy a nabídky poštovného zdarma, až jsem neodolala a několik objednávek udělala. Hned jak mi přijdou, tak vám novinky nafotím do článku. Zašla jsem si i do drogerie pro novou krásku do sbírky, jelikož jsem si na ní brousila zuby už nějakou dobu. Tip na tuhle Stay 8h Matte rtěnku od essence mi dala moje kadeřnice, která měla tento malinový odstín (06 To Be Fair) na rtech a já hned věděla, že ho musím mít taky. Rtěnka stojí směšných 90 korun a koukejte, jakou parádu udělá. Klasická tekutá matná, která ihned uschne a drží jako beton. Myslím, že mám svojí novou letní oblíbenkyni. Bohužel jsem v Rossmanu nesehnala paletku od Petry Lovely Hair, o které už dlouho uvažuji, zdali si ji pořídit nebo ne. Ta její nová kolekce se mi líbí, ale paletka mě příliš nezaujala. Uvažuji však o koupi její první paletky a také nové konturovací paletky. Máte některou z nich? Stojí za koupi?
Komplexně se snažím mít pozitivní myšlenky, ačkoliv mám přítele stále za hranicemi, kde si aktuálně užívá 14 denní karanténu na chatě po návratu z Holandska. Pevně věřím, že se hranice se Slovenskem brzo otevřou a my zase budeme moct být spolu. Také stále pevně věřím, že se ještě zachrání letošní léto a já nakonec k údivu všem a i mé samé odjedu pracovat do Bulharska. Opravdu totiž nechci strávit léto místo u moře prací, kterou miluji, zavřená někde na nudné brigádě v Brně. No nezbývá než doufat, že se nakonec vše vydaří a aktuální situace nepokazí celé mé plány.
Nezapomeňte mi dát do komentářů vědět, co děláte vy během karantény a jestli si také užíváte každou možnost, kdy můžete jít ven?
Za každým pěkným bikiny body stojí pořádná dřina. A za každou dřinou stojí pořádná motivace. Ta je u mě důležitým a prvním krokem k tomu, abych se sebrala a začala něco dělat. Pravidelně cvičit, ať už doma nebo venku nebo ve fitku, jsem se snažila už několikrát, ale teprve nyní mi to vydrželo déle jak dva týdny. Poměrně pravidelně jsem se sice hýbala vždy, ať už to byl volejbal, tanec nebo animování, ovšem klasické holčičí cvičení, rozuměj kardio a posilovačky, jsem vždy odsuzovala. Nechápala jsem, jak může někoho bavit chození do fitka, kde se akorát potíš mezi miliardou lidí, kteří tě očumují a porovnávají si s tebou svaly, plochá břicha nebo pevnost zadku. Nechápala jsem ani lidi, kteří cvičili doma podle různých videí, protože jsem to vnímala jako něco extrémně nudného. Raději jsem si chodila zahrát nějaký sport. Na začátku tohohle roku jsem si ale řekla, že je čas se hecnout a přece jenom vyzkoušet něco nového. A jelikož jsem objevila čistě holčičí fitko nedaleko mého brněnského bytu, řekla jsem si, že mu přece jenom dám šanci. Bez těch smradlavých chlapů honících si ego na počtu zvednutých kilogramů by to nakonec nemuselo být tak špatný. A taky že nebylo.
Jenže pak přišla pandemie, fitka se zavřely a já začala řešit, co dál. Moje motivace přetrvávala, a tak jsem začala hledat varianty. Našla jsem možnost cvičit podle tréninků onlinefitness, kde nabízejí měsíční členství za korunu. O tom už jsem vám psala. A píši vám to podruhé, protože mi to přijde vážně super. Spolupráci s nimi nemám, bohužel. :D A tak se stalo, že doma cvičím poctivě 6 dní v týdnu už čtvrtým týdnem. Ptáte se, kde beru motivaci? Tak přesně o tomhle je dnešní článek.
1) Motivuje mě, když vidím, že jsem schopná trénink zvládnout.
Každý z nás má některou část těla silnější a některou slabší. Já například ráda cvičím nohy a zadek, a ačkoliv mě obě oblasti u některých cviků dost pálí, vím, že celou sérii zvládnu dotáhnout do konce a povětšinou i v tempu trenérky, protože mám tyto partie zkrátka silné. Horší je to u břicha, to jsem měla slabé vždy a bohužel pořád mám. Jakmile jsem nucena dělat za sebou tři série cviků na břicho, už u druhé naprosto umírám v bolestech a cviky začínám (ač nechtíc) tahat jinými částmi těla. A přitom zrovna břicho bych asi jako spousta z nás chtěla mít vážně ploché a svalnaté. Neříkám, že chci mít na pupku vysázených šest pořádně nakynutých buchtiček. Ale kdyby bylo místo vypouklého plošší, nezlobila bych se.
Bohužel tréninky zaměřené čistě na břicho zkrátka nezvládám a to mě šíleně demotivuje. Pokud cvičím nějaký trénink, který už v prvních 10 minutách cítím, že absolutně nezvládám, cvičení mě v tu ránu přestane bavit a nemám žádnou motivaci ho dokončit, protože místo příjemného pálení a pocitu dobře odvedené práce, mě akorát vše bolí a jsem na sebe naštvaná, že jsem to nezvládla. A to je pro mě základ - ten pocit, který během cvičení mám. Proto se snažím vyhledávat tréninky, které jsou rozložené pokud možno na posilování celého těla nebo více partií naráz a které obsahují i nějaké to kardio. Pokud ho nemají, dávám si ho většinou ještě sama po skončení lekce buď na rotopedu nebo tancem. Zkrátka a dobře mě motivují tréninky, které během jejich cvičení cítím, že jsem schopna dokončit.
2. Motivuje mě různorodost.
Právě na onlinefitness je skvělé, že mají hned několik různých lekcí každý den a ty se v týdnu mění. Ráda si proto každý den dám jiné cvičení od jiné lektorky, abych cvičila na všechny partie a abych měla každý den něco nového. Druhý bod, který mi totiž bere mou motivaci je to, když musím každý den cvičit to samé. Nevadí mi, když se cviky v různých typech cvičení opakují, ale musí být zkrátka jinak složeny za sebou, protože pokud mám každý den to samé, okamžitě mě to přestává bavit a ztrácím motivaci.
3. Motivuje mě odškrtávání si jednotlivých dnů.
Tohle je podle mě nějaká úchylka nebo obsese ale vážně zbožňuji ten uspokojující pocit, když po cvičení mohu v diáři udělat u daného dne fajku, která značí, že jsem zvládla v dané den jeden trénink odcvičit. Když pak v neděli, které si nechávám volné na odpočinek, vidím celý týden zaznačený, mám ze sebe vážně dobrý pocit a motivuje mě to takhle zvládnout i další týden.
4. Motivuje mě představa léta.
Původní plán byl, že celé léto dvacet dvacet strávím prací animátorky v hotelu na Slunečném pobřeží v Bulharsku. A jelikož animátoři stráví většinu svého dne u bazénu nebo u moře cvičením, tancováním a soutěžemi, znamená to taky spoustu času ve sportovní podprsence a plavkách. Celkově v létě miluji nosit odhalenější outfity, ale vždy mě v nich celkem brzdila má postava. Proto mě při samotném cvičení motivuje hlavně představa mě samotné v různých croptopech a plavkách na pláži v Bulharsku, jak se budu sama sobě líbit a jak to bude všechno skvělé. Možná to zní dost narcisticky nebo divně, ale když zkrátka držím třeba plank (cvik kdy se držíte na natažených rukou a nohou ve sporu, který nesnáším) a už se mi fakt klepe celé tělo a říkám si, že to nedám, tak si vzpomenu na tuhle svou představu a nakonec to vždycky vydržím, protože ten chtíč a ta motivace moct nosit v létě krátké kraťasy a croptopy jsou zkrátka velké. :D
5. Motivuje mě, jak vypadám.
Ačkoliv jsem psala, že aktuálně ještě nemám své vysněné tělo a bůhví, jestli ho vůbec někdy budu mít, tak jsem se sebou i tak víceméně spokojená. Naučila jsem se dělat ze svého většího zadku přednost a zkrátka jsem se s ním smířila. I ta svoje širší ramena už jsem se naučila snášet a jediné, co mi pořád trochu vadí, je to vypouklejší břicho. Naučila jsem se ho ale určitými způsoby skrývat, ať už se jedná o oblečení s vysokým pasem, které ho umí stáhnout nebo o dobré úhly na fotkách. Zkrátka a dobře mě velmi motivuje, když se na sebe po cvičení (v zrcadle nebo i zpětně na fotkách) podívám a řeknu si, že jo, je to dobrý, vypadám dobře, líbí se mi, jak vypadám a i si třeba v tom obtaženém sportovním oblečení připadám celkem sexy. Opět to zní zřejmě narcisticky a možná trochu úchylně, ale fakt mi pomáhá ten pocit, že se sama sobě líbím a že ta motivace cvičit je kvůli tomu, aby to bylo ještě lepší. Kdybych si neustále říkala, jak to stojí za prd, tak by mě to spíše odradilo, než motivovalo to nějak zlepšovat.
Aby bylo jasno, tak se nesnažím nějak extrémně zhubnout, přejít na zdravý životní styl nebo se stát nějakou fitness girl. Jednoduše chci trochu zpevnit své tělo a nějak se pravidelně hýbat. Bohužel jsem si vědoma toho, že pokud nezačnu omezovat i svoje tláskání sladkého a všelijakého dalšího nezdravého jídla, tak se svého plochého břicha zřejmě nikdy nedočkám, ani když budu pravidelně cvičit další rok. V jídle se ale zkrátka omezovat neumím a ani nechci, protože jím ráda a jím ráda věci, které mi chutnají, i když nejsou tak úplně zdravé. Proto nechci, aby to tady vyznělo, že když jsem zvládla dva měsíce pravidelného cvičení, tak vám teď budu radit, jak na to. Jenom jsem vám chtěla prozradit, v čem tkví moje motivace a co mě pomáhá k tomu, abych se každý den donutila si na tu hodinku zkrátka zacvičit. Tak třeba to některé z vás pomůže najít tu vaši motivaci. :)
Možná si někteří vzpomínáte, že o vlasech a mých věčných trápeních s kadeřnicemi jsem už jeden článek psala. Story s hledáním dobré brněnské kadeřnice ale pokračuje a musím říct, že tentokrát jsem asi nejspokojenější, co jsem doposud vůbec byla. Proto bych vám Týnu ráda představila a i doporučila.
Naposledy jsem na barvení a zastřihnutí konečků byla tuším v říjnu, kdy jsem šla opět do jednoho salonu, s jehož první návštěvou jsem byla kdysi poměrně spokojená. Ovšem už při první návštěvě jsem za balayage na své polodlouhé vlasy platila kolem 2500 korun, což mi přišlo jako šílená pálka. Kadeřnice mi ale tehdy tvrdila, že další návštěvy už budou levnější, jelikož nebudeme muset vlasy zesvětlovat, ale jenom barvit. Bohužel jsem i v říjnu odcházela lehčí o 2000,- a vlasy jsem vůbec neměla tak výrazné, jak jsem chtěla. Proto jsem nad brněnskými salony zlomila hůl a řekla si, že příště půjdu raději ke své původní kadeřnici v rodném městě.
Popravdě se mi ale vlasy dlouho nechtělo řešit a moje blonďato-zrzavé tóny, které mi postupně více a více bledly, mi zase tolik nevadily. Problém ale začal být hlavně s konečky vlasů, které mám téměř nonstop roztřepené. Dlouho jsem odolávala k někomu se objednat, až jsme jednou úplnou náhodou s kamarádkami narazily na téma kadeřnic a ony mi pár brněnských doporučení daly. Shlédla jsem instagram a webovky a vybrala tu, jejíž práce se mi líbila nejvíc. Slečně jsem napsala na férovku do directu, že bych chtěla vlasy zvýraznit, ale odmítám za ně platit zase šílené částky. Odpověď jsem dostala hned druhý den s tím, že se nemusím bát, že zesvětlení, tónování, barvení a střih budou s mou délkou vlasů stát maximálně 1200 korun, což mi znělo jako mnohem přijatelnější cena. Objednala jsem a světe div se .. stihla jsem k ní zajít den před tím, než vyhlásili karanténu a zavřeli všechny tyto služby.
Týna je mladá upovídaná slečna plná života, kterou evidentně její práce baví, což jsem poznala hned v prvních pár minutách. Pracuje v kadeřnictví v centru Brna, takže dostupnost je parádní. Při seznamování mi nabídla tykání, takže celé sezení nabylo takového přátelského ducha. Neustále se mě ptala na mou představu, vysvětlila mi všechny možnosti a taky mě přesvědčovala, že se nemusím bát, že mi zvládne udělat cokoliv, co bych chtěla. Takovýhle přístup jsem popravdě ještě nezažila. Vždycky jsem víceméně musela já kadeřnicím vysvětlovat, co chci a jak chci, aniž by mi ony třeba poradily, jak jinak či lépe to udělat.
U Týny jsem sice strávila víc jak 2,5 hodiny, ovšem uteklo to jako voda, jelikož jsme si skvěle popovídaly. Přece jenom je to slečna stejného věku, takže to je hned jiné. Vlasy jsme zesvětlily a natónovaly do zrzavo-hnědé, přičemž u kořínků hlavy jsme nakonec nechaly moje tmavě hnědé odrosty. Barva je výrazná a vlasy oživila přesně tak, jak jsem chtěla. I se zastřihnutím konečků mě návštěva vyšla přesně na předpokládaných 1200,- a já konečně odcházela spokojená.
Týny instagram, kde se můžete podívat na její práce a také se objednat :)
Vím, že je možná pro některé je představa takové částky pořád šílená a příliš vysoká. Pro mě dříve také byla. Bohužel pokud vážně chcete světlejší a výraznou barvu, než je vaše přírodní, musí se zesvětlovat a to je celkem drahá sranda. Jasně, vše se dá udělat i doma s kamarádkou, ovšem do toho bych nikdy nešla. Znám spoustu holek, co si tady tímto experimentováním doma úplně oddělaly a spálily vlasy. A jelikož mě ty moje téměř nerostou a hodně mi vypadávají, jsem na ně raději opatrná. :)
Ve druhém díle seriálu Ukecaná na brigádě zavzpomínám na léto před maturitním ročníkem a na jednu z prvních brigád, kterou jsem si vyzkoušela na vysoké. Tentokrát vám povyprávím moje prodejní a obchodní zkušenosti z pokladny v Tescu a pomáhání v Reservedu.
Za pokladnou v supermarketu
Po ztroskotání na mé chmelové brigádě, o které jsem vám psala v první části, jsem byla rozhodnutá a i mamkou trochu dotlačená k tomu, abych si našla na léto před maturitou nějakou brigádu, na kterou už tentokrát budu chodit poctivě a alespoň ty 2 měsíce. Jelikož ale bydlím na maloměstě, není zde úplně snadné najít nějakou práci pro středoškolačku. Bohužel/dík ani naše město nepřišlo o výstavbu hned několika supermarketů, ve kterých je neustále nedostatek lidí ochotných dřít tam téměř pořád za nic moc peníze. A tak slovo rodičů dalo slovo s vedoucími Tesca a já pěkně v červnu 2015 naklusala podepsat x milion papírů a vyfasovat modrá trička s límečkem, ve kterých byla každá kapička potu vidět. Hned po první návštěvě a podepsání papírů mě posadili na pokladnu ke starší paní pokladní, která už tam toho zažila asi víc než dost a já si tak vyzkoušela namarkovat svůj první nákup. Zážitek? Ani ne. Jsem celkem velký stresař, takže už tam jsem si uvědomila, že nebude vůbec sranda naučit se všechny ty různé názvy zeleniny, ovoce a pečiva, abych vše zvládla v rychlosti najít v přiložených brožurkách a vše nacvakala správně. Ovšem .. peníze jsem chtěla. Takže jsem se začala učit a pravidelně chodit na svoje směny.
V Tescu jsem strávila dohromady přibližně 3,5 měsíce, přičemž v září svého posledního středoškolského ročníku jsem s prací sekla. Bylo to hlavně kvůli časovým možnostem, které jsem s pravidelnými přípravnými kurzy na přijímačky na vysokou zkrátka neměla. Abych se ale vrátila k mému pokladnímu létu .. nebyla to žádná hitparáda, ale také se to dalo přežít. Poprvé jsem si vyzkoušela reálnou práci, kde jsem měla zodpovědnost za peníze, komunikaci se zákazníky, i správnost načtení nákupu. Ostatně měla jsem dny, kdy mě to celkem bavilo a cítila jsem se důležitá. :D Hlavně v případech, kdy šli lidé raději ke mě, než k samoobslužkám. Ty jsem mimochodem nesnášela. Když jsem vychytala směnu u nich, pracovní doba vůbec neutíkala, jelikož se tam člověk děsně nudil a ještě musel celou směnu prostát na nohou. Nakonec svatá pokladna, ačkoliv bych nikdy neřekla, že tohle napíšu. :D
Určitě vás ale zajímá, jaký největší fail se mi za pokladnou stal. I ten vám prozradím. Nesnášela jsem cizince, protože buď platili eury a já byla hotová z toho přepočítávání nebo měli všelijaké karty, která každá fungovala jinak. A přesně kvůli tomu se mi jednou stalo, že mi "utekl" jeden Němec bez placení. Rozumějte .. on chtěl zaplatit a i jsme si oba dva mysleli, že to udělal. Jenže to já netušila, že jeho karta funguje na jakýsi podpis, který mi musel dát na účtenku, která mi vyjela před jeho zaplacením. Zkrátka a dobře jsem si já i on mysleli, že už vyjela účtenka, kterou on nechtěl, takže vytáhl kartu, sbalil tašku s nákupem a odešel a já teprve po 2 minutách zjistila, že peníze se nestrhly, protože při markování dalšího nákupu se mi to přidávalo k těm jeho položkám. Hodnota jeho nákupu byla přes 1500,- a já tehdy dostala od vedoucí dobře vynadáno. A ačkoliv mi vyhrožovali, že mi to strhnou z platu, nikdy to neudělali, jelikož se zjistilo, že já jako brigádník nemám hmotnou zodpovědnost. Ale vyklepaná jsem šla domů teda dost.
Jako poslední bych chtěla zmínit některé lidi, které jsem v Tescu poznala. Spoustu lidí za tu tříměsíční dobu přišlo a odešlo. Většina však zůstala. A přesně tito lidé, kteří zůstávali, byli ti, kteří nejčastěji mluvili o tom, jak je Tesco a tahle práce pro ně jenom dočasná etapa, že si hledají něco lepšího a že tady rozhodně skončit nechtějí. Já jenom přikyvovala, protože jsem věděla, že pro mě je to ostatně taky jenom chvilková záležitost. Sranda však je a zároveň je to trochu smutné, že téměř všichni tito lidé tam pracují dodnes, protože kdykoliv tam jdeme na nákup, tak sedí u pokladny. Asi nakonec Tesco není tak úplně "dočasná etapa". Jsem ale vážně ráda, že pro mě byla a doufám, že už si nebudu muset za pokladnu nikdy sednout. Obdiv všem, kteří to zvládají dělat už několik let.
Pomocnice v obchodě s oblečením
Pracovat v obchodě s oblečením byl snad sen každé holky, která miluje nakupování. Nebo ne? Jo dobře můj sen to taky nebyl, ale říkala jsem si, že by to mohlo být fajn, kdybych náhodou nebyla jednou schopná najít práci, která by mě bavila. Na tuhle brigádu jsem narazila náhodou na portálu jobs.cz, když jsem se poohlížela po svojí úplně první brigádě v Brně. Prvák na vysoké jsem totiž nikde nebrigádničila, jelikož jsem toho měla dost do školy a naši ostatně chtěli, abych si nejdříve zvykla a věnovala se především škole. Pomáhat v Reservedu jsem tak začala o zkouškové v zimě 2018. Původně jsem si myslela, že budu klasická prodavačka a potkám se i s pokladnou, reklamacemi atd. No to jsem se mýlila. Najímala nás externí firma, která do obchodů s oblečením dodávala čistě pomocnou sílu. A tak nás také kamenné zaměstnankyně obchodů braly. Dělaly jsme práci, kterou nikdo jiný dělat nechtěl. Osm hodin jsem tak pravidelně trávila zametáním kabinek a nošením oblečení ze štendrů zpět na prodejnu tam, odkud si je zákaznice vzaly na zkoušení. Zní to jednoduše a nudně že? Nudné to bylo, jednoduché ani ne. Prodejny se totiž skoro pořád předělávaly, a když už jsem si zvykla, kde je jaký stojan s jakými kousky, tak vše přeskládaly a já pak chodila s jedním tričkem po celé prodejně a za boha nemohla najít, kam patří. A úplně nejhorší byly víkendy se slevami, kdy se nahrnula miliarda lidí, vše rozhrabali a já to musela neustále upravovat.
Jednou jsem se dostala i do skladu, kde to byla o něco větší zábava, jelikož si člověk mohl ke štítkování a nasazování na ramínka v klidu sednout a pokecat s ostatními. Ve skladu dělala vedoucí jedna mladá slečna, která už tam také pracovala několik let, takže nám vše vysvětlila a pak nám vyprávěla různé příběhy. Tahle práce byla fajn, ale opět nic extra pro mě, jelikož byla velmi rutinní, vůbec neubíhala a osmihodinové směny na nohou pro mě byly náročné. Jsem ke všemu poměrně ranní tvor, tudíž když jsem musela na odpolední směnu, která končila v 10 večer a já se vracela domů za tmy, neměla jsem z toho příliš radost. V Reservedu jsem vydržela asi 2 měsíce, přičemž po začátku nového semestru jsem s prací skončila a začala se opět soustředit na školu.
Po těchto dvou zkušenostech jsem již věděla, jaká chci, aby byla moje další brigáda a jaké body by měla splňovat. Možná některé z nich budou znít jako naprostá blbost, ale divili byste se, jak důležitou roli to ke spokojenosti mě, jakožto brigádníka hraje roli. Řekla jsem si, že v mojí další brigádě chci mít volnost takovou, abych se mohla kdykoliv bez zeptání někoho nadřízeného sebrat a jít na záchod, nalít si vodu nebo si třeba dát sušenku. Chtěla jsem mít brigádu, kde si sama budu moct volit směny, aniž by mi někdo vyhrožoval, že mě vyhodí, protože jich mám tenhle měsíc míň, než by chtěli. Chtěla jsem brigádu, kde si budu moct sednout a odpočinou, až bude potřeba, brigádu, která bude končit nejpozději v pět odpoledne a brigádu, která mě bude bavit, nebude monotónní a bude s lidmi. Zdá se vám, že mám moc požadavků? Mě to taky tak přišlo. Ale světe div se, takovou brigádu jsem našla. A to rovnou dvě. O těch vám povyprávím ale zase až příště v dalším díle Ukecané na brigádě.
Pracovaly jste někdy za pokladnou? Jaké vy máte požadavky na práci, abyste ji přijaly? :)