Ukecaná na téma

Jak jsme hledaly první byt | Vysokoškolské bydlení / druhá část

října 22, 2019

Obrázky v článku jsou z We♥it

A jdeme na pokračování vyprávění o mém vysokoškolském bydlení. V prvním článku jsem vám vyprávěla o tom, jak jsem žila v prváku na studentských kolejích a jak to zase nebyl zas takový průšvih, jak to ze začátku vypadalo. Pokud jste nečetli, přikládám odkaz. Dneska bych vám ráda povyprávěla, jak jsme se rozhodly po roce na kolejích přestěhovat na byt a jak ani tohle nebyla úplně procházka růžovým sadem.

Najít super bejvák je jako hledat jehlu v kupce nevyhovujících nabídek 

To, že chceme jít s mojí spolubydlící z kolejí na byt, jsme věděly už po skončení prvního semestru. Přece jenom jsme obě měly přítele, kteří za námi občas chtěli jezdit a pak vznikaly zbytečně problémy s nahlašováním návštěv na kolejích a placením za pobyt. Zkrátka a dobře chtěly jsme být pány (dámy?) svého pokoje a nemuset se nikomu zodpovídat.

Nabídky jsme začínaly hledat zhruba tři měsíce před skončením nájmu na kolejích a nakonec se to ukázalo jako velmi dobrý tah, jelikož jsme objížděly opravdu desítky bytů na prohlídkách a co jsme viděly .. no občas to byl vážně děs. Tehdy jsme za nájem nechtěly dávat víc jak 3300,- korun každá, což se nakonec ukázalo jako poměrně solidní částka, jelikož většina nabídek zveřejňovaných na skupinách na FB se zhruba v této cenové relaci pohybovala. Společně jsme si tehdy sestavily seznam priorit, které chceme, aby náš budoucí byt rozhodně splňoval. Chtěly jsme bydlet poblíž školy (buď mé nebo její), vyžadovaly jsme mít blízko (do 5 minut chůze) zastávku tramvaje (na kolejích jsme jí totiž měly šílený kus cesty), požadovaly jsme pračku na bytě, velikost pokoje alespoň 16 metrů a rády bychom měly také balkon. Čím déle jsme jezdily na prohlídky bytů, tím více jsme z našich požadavků musely začít snižovat. Přesto jsme však stále nemohly najít nic, co bychom obě chtěly vzít. Až jsem jednou úplně náhodou narazila na nabídku bytu hned vedle fakulty mojí spolubydlící a jela jsem snad ještě ten den na prohlídku. Byt byl skvělý a splňoval všechny(!) naše požadavky. Současným nájemcům jsem řekla, že to okamžitě bereme a že jim doma klidně pošleme nějakou peněžní zálohu. Ti byli nadšení a slíbili, že nám dají do večera vědět. Víceméně mi ale řekli, že s tím můžeme počítat. Já měla samozřejmě šílenou radost, hned jsem volala spolubydlící, že máme konečně skvělý byt a že je všechno hrozně super. No samozřejmě .. se to pokazilo. Nájemníci volali, že tam nakonec nastěhují nějakou jejich kamarádku a my tak máme smůlu. A to bylo prosím pěkně asi týden před tím, co jsme se musely odstěhovat z kolejí a já musela nastoupit na letní brigádu, což znamenalo, že musím najít v Brně bydlení, jinak ze mě bude bezdomovec.



Opět totální zoufalost, kdy už jsme byly ochotné vzít vážně úplně cokoliv, co bude v cenové relaci, bude mít pračku a nebude na samém okraji Brna. A tak se stalo, že jsme na FB objevily nabídku bytu, který zněl velmi slibně. Cenově zapadal, velikost pokoje zněla taky dobře a navíc se byt nacházel přímo na půli cesty mezi našimi fakultami. Jenže nastal problém v tom, že jsme kvůli současným nájemníkům nemohly jet na prohlídku a byt jsme viděly jenom na fotkách, které byly už nějaký ten rok staré. Já už ale nemohla čekat a tak jsme na nabídku kývly. Jenže další problém .. jak už to tak v Brně bývá, poptávka těžce převyšuje nabídku, a tak měli samozřejmě spoustu dalších zájemců, ze kterých mohli vybírat. A proto se s námi naši možná budoucí spolubydlící chtěli nejprve vidět, aby vybrali ty zájemce, kteří jim budou nejvíce sedět. Tak jsem se tedy odhodlala a vyrazila s jedním z potenciálních spolubydlících na kafe.

Nechápu, jak jsem to udělala, ale nějakým způsobem jsem ho okouzlila natolik, že nás nakonec vzali. Ačkoliv jsem já jako rozjařená prvačka soupeřila o pokoj s párem dvou mediků, kteří už kvůli svému studiu znějí jako lepší volba, protože budou tiší a budou se stejně akorát nonstop učit. No každopádně my měly štěstí jako blázen a den před nutným odstěhováním z kolejí jsme se stěhovaly na nový byt. A pozor .. překvapení v rámci mé improvizace s bydlením se konalo podruhé. Byt byl vážně krásný! Moderní, udržované vybavení, obrovská chodba, obrovská komora, kuchyň, balkon a náš pokoj také veliký a navíc s obří skříní a dvěma postelemi, takže jsme ani nemusely řešit vybavení. K tomu umístění přímo v centru Brna .. nemohla jsem tomu uvěřit. Vzaly jsme nabídku v zoufalství a úplně naslepo a ono to zase vyšlo. Zdám se vám jako klikařka? Jo asi jo. Jenže po roce víceméně pohodového bydlení se to zase začalo zvrtávat.



Přítelkyně semetrika aneb nastěhoval se k nám generál

Abych to ve stručnosti vysvětlila, náš byt měl 3 pokoje, přičemž každý jsme bydleli po dvou lidech. V jednom já se spolubydlou, vedle nás slovenský pár a v posledním pokoji dva kluci. Jasně, že jsme měly trochu problémy s klučičí částí obyvatelstva hlavně kvůli úklidu, ale to ještě nebylo tak hrozné. Problém nastal ve chvíli, kdy se jeden z klučičí dvojice rozhodl odstěhovat a místo něj si zůstávající jedinec nastěhoval svojí přítelkyni. Doktorku. A generála. Ta se totiž nastěhovala a začala velet nejen jemu, ale i všem nám ostatním. Zkrátka a jednoduše od té doby, co přišla, chtěla na bytě změnit všechno, co do té doby fungovalo. Začala si dávat boty do mé poličky, bundy na můj věšák, jídlo do našeho šuplíku, měla problém se systémem úklidu, s tampony na záchodě (podotýkám .. doktorka a měla s tím problém. Taky to nechápete? Já taky ne), že třídíme do pytlů  a nemáme na to koše a tak dále, a tak dále. Zkrátka problém úplně se vším. A to jsem ještě nezmínila to, že si bez mého svolení vzala z kumbálu mojí matraci a spala na ní, aniž by mi to řekla. Já to zjistila až ve chvíli, kdy mi přijel přítel a já jí hledala. Drsný, co? Jenže to zase není všechno.

Zřejmě kvůli ní se totiž rozhodl odstěhovat i ten pár, co bydlel v pokoji vedle nás. A jelikož měli největší pokoj, přišla hádka, kdo z nás zbylých se do toho jejich velkého pokoje přestěhuje. Po obří hádce jsme nakonec vyhrály my dvě, a tak jsme získaly větší pokoj. Bohužel pro nás si do třetího pokoje nastěhovali semetrika s tím svým jeho spolupracovnici, která s nimi samozřejmě držela basu a tak jsme stáli v naší věčné bitvě v oslabení.

Obrázky v článku jsou pouze ilustrační. Vzhledem k majitelce původního bytu nechci zveřejňovat reálné fotky. 

Od té doby se začaly vztahy na bytě jenom zhoršovat a když už konečně vypadala situace slibně, přišla další hádka a my postupně ztrácely nervy. Blížil se konec našeho třeťáku, obě dvě jsme státnicovaly a také se rozhodovaly, kam budeme pokračovat ve studiu dále. Já stále nevěděla, jestli udělám přijímačky do Prahy a odejdu nebo budu chtít zůstávat v Brně. Jedno bylo jasný .. na tomhle bytě i přes jeho veškeré výhody už s těmi spolubydlícími nevydržíme. A tak jsme začaly hledat byt nový. A celý šílený kolotoč se stěhováním, hledáním náhrady za nás na starý byt a objíždění prohlídek začal nanovo. O tom zase ale příště v dalším díle mého seriálu Ukecaná a vysokoškolské bydlení.

Bydleli jste někdy na studentském bytě? A jak jste vycházeli se svými spolubydlícími? :)



Ukecaná na téma

Odstín sem, odstín tam | Vlasy a ukecaná

října 14, 2019

Kéž bych v sobě někdy našla odvahu na takovou nádhernou barvičku. Zdroj: We♥it

Moje vlasy. Téma, které každá z nás určitě řešila už nespočetněkrát. Já řeším jednu zásadní věc snad odjakživa, a to jejich délku. Mě prostě vlasy neumí narůst do větší délky než je začátek prsou. Nevím, čím to je, už jsem se na to ptala několika kadeřnic, snažila se zkoušet různé přípravky nebo vitamíny, ale nic extra nezabralo a vlastně mě to stálo akorát spoustu peněz. A tak mi nezbylo než se smířit s faktem, že dlouhé vlasy prostě mít nikdy nebudu. Tudíž posledních 10 let říkám u kadeřnice naučenou větu: "prosím ostříhat jenom to nejnutnější, tudíž ošklivé konečky." Stejně vždycky odcházím s pocitem, že mi ošmikala snad půlku hlavy.

V dnešním článku bych vám ale chtěla povyprávět můj příběh s barvením vlasů. Nemyslete si, že přijdou nějaké tipy, jak dobře obarvit hlavu doma, protože v tomhle jsem velká konzerva a vždycky mi vlasy (kromě dvou přelivů) barvila kadeřnice a asi bych se nikdy k domácímu barvení neodhodlala, protože se bojím, jak by to dopadlo. Na první barvu, jakože fakt barvu a ne přeliv nebo melír, jsem šla někdy v 15-16 letech, kdy jsem si to u mamky vydupala. Ani nevím tehdy proč, asi jsem prahla po změně. Čím jsem byla starší, tím jsem ale chodila na barvení pravidelněji. A proč jsem si vůbec začala vlasy barvit? Z počátku to byl chtíč po změně, který se postupně změnil na pocit, že vlasy po barvě vypadají hezčí. Což je taky pravda, co si budeme povídat. Vlasy jsou lesklejší, barva živější a zkrátka nejsou to takové ty obyč přírodní, které vidíte všude kolem. Jeden velký problém ale u mě byl s kadeřnicemi. Tak si to pojďme trochu přiblížit. 

Kaštanově hnědá. 

Ještě na střední jsem chodila tak různě na střídačku ke dvěma kadeřnicím u nás na maloměstě, až jsem nakonec u té jedné zůstala pravidelně. K té jsem chodívala i první dva roky na vysoké, jelikož jsem byla líná hledat novou kadeřnici v Brně. Měla jsem tehdy období černých outfitů, a proto jsem chtěla mít tmavou i na hlavě. Přírodně mám vlasy světlejší hnědé, a proto jsme nejprve začaly s kaštanově hnědou, postupně přešli do čokoládové, až už jsem odcházela co půl roku stále s tmavější a tmavější barvou, která už mimo sluneční svit vypadala jako černá, ačkoliv já si stála za tím, že to černá prostě není. Navíc jsem k tomu tehdy bývala přes zimu totálně bílá, takže klasická Sněhurka. Teď když zpětně koukám na fotky, tak jo, něco do sebe to mělo, ale jestli bych do toho teď šla znova? Spíš ne. No posuďte sami.

Čokoládová hnědá. 

Asi nejtmavší barva, kterou jsem na vlasech měla. 

Jelikož jsem přes léto pracovala jako animátorka a celé dny trávila na sluníčku venku u bazénu, vlasy mi vždy po létě hrály všemožnými barvami světle hnědé, napůl blonďaté až jsem se postupně dostala zase na svojí hnědou s vyšisovanými prameny od sluníčka a přiznávám, že se mi to i nějakou dobu líbilo natolik, že jsem ke kadeřnici na sjednocení ani nešla. 

Moje přírodní vlasy po létě a po čtyřech měsících od posledního barvení. 

Jenže pak přišla touha na další změnu. A to tentokrát pořádnou, ale opačným směrem. Chtěla jsem mít vlasy podobně světlé jako od sluníčka, akorát s větší dávkou šťávy. Navíc tehdy začala frčet technika balayage, která se mi fakt moc líbila. Moje kadeřnice ovšem nebyla v tomhle úplná profesionálka, a tak jsem se rozhodla svěřit své vlasy některému ze salonů v Brně. Samozřejmě všude byly částky za tuhle parádu úplně vesmírně vysoké, ale já si řekla, že to za to stojí a objednala se do jednoho vyvoleného. Tam jsem přijela s tím, že chci změnu a vlasy prosvětlit. Tamní kadeřnice mě uzemnila s tím, že moje vlasy jsou dost poškozené a bojí se, že by odbarvování na tuhle techniku nezvládly, proto by mi raději dala jenom nějakou (údajně vyživující) jednobravu. A že by se jí na mě líbila zrzavá, s čímž jsem souhlasila, protože jsem si vždycky říkala, že k mým zeleným očím by šla. A tak jsem kývla a šlo se na to. Bohužel na mé hnědé vlasy bez odbarvení samozřejmě zrzavá chytila dost tmavě, tudíž jsem odcházela s víceméně tmavou hnědou barvou s odlesky do zrz. Žádná velká změna se tak nekonala, já nechala v salonu pěkný balík peněz a šla zklamaná domů. 

Foceno asi 3 dny po barvení, kdy můžete vidět, že na světle vlasy zrzavé byly, ve stínu však obyčejná hnědá s odlesky.

Ve finále jsem si ale na svojí tmavou zrzavou zvykla a rozhodla se po několika měsících jít do salonu znovu na dobarvení. Byla jsem z této návštěvy však tak znechucená, že jsem se rozhodla tam už nevrátit. Kadeřnice měla totiž zpoždění s předchozí zákaznicí, tudíž jsem čekala skoro hodinu, poté mi na rychlo napatlala barvu na hlavu a šla mezitím stříhat nějakého pána, což se jí prodloužila a mě nechala barvu na hlavě působit o 10 minut déle, což způsobilo ještě tmavší odstín mých vlasů a nakonec mi ani nedala žádnou finanční kompenzaci. Tudíž asi chápete, že mě to celkem odradilo. Vlasy jsem stále neměla tak zrzavé, jak jsem chtěla a i tak mě to vyšlo na dost peněz. 

Tuhle tmavou zrz jsem nechala poměrně dlouho odrůstat a pak si po úspěšných státnicích řekla a dost. Chci změnu a to takovou, která už bude konečně vidět. Zasloužím si to a jsem ochotná za to zase klidně dát víc peněz. A tak jsem opět googlila až jsem našla super doporučení na jiný salon, jehož fotky proměn a balayage se mi vážně líbili. Objednala jsem se a s nadšením čekala na osudný den. Mladá slečna byla velmi příjemná a řekla mi, že pokud chci změnu, tak to samozřejmě nějak zvládneme, aniž bychom vlasy poškodily a že odbarvení uděláme šetrně a následně je vyživíme jakýmsi dalším přípravkem. Vše udělala dle dohody a já konečně odcházela s výraznou změnou a zrzavými vlasy. Nemohla jsem být šťastnější. Všichni mi navíc změnu chválili a ačkoliv mě to stálo půlku mé brigádnické výplaty, já byla spokojená. 


Obě fotky foceny den po barvení.

I tohle léto jsem ale z poloviny strávila na sluníčku a animováním, a tak mi brzo barvu sluníčko příroda sežrala. Místo zrzavé jsem měla zlatavé konečky se světlejší hnědou u kořínků a i tato vyšisovaná balayage od přírody se mi vlastně líbila. Minulý týden jsem si ale říkala, že už by to chtělo zase trochu oživit, a tak jsem se objednala opět do salonu ke stejné slečně. Řekla jsem jí, že bych to chtěla stejně jako posledně, na což mi kývla, namíchala, napatlala a .. výsledek jiný. Nechápu, co se zase stalo a proč to zase nevyšlo a moje barva tentokrát zase není tak výrazná jako byla při první návštěvě. Navíc mi kadeřnice tehdy tvrdila, že cena byla tak vysoká kvůli odbarvení a že příště bude nižší, jenže k tomu taky tak úplně nedošlo. Jo nižší sice byla, ale asi o blbé dvě stovky, tudíž jsem i tak za obyčejnou barvu a ustřihnutí konečků dala dva litry. Za vlasy .. chápete to? Já ne. Možná žiji v naivním světě, ale přijde mi to fakt ranec za hodinu a půl práce. A pak že si kadeřnice moc nevydělají..


Obě fotky jsou z aktuálního stavu po dvou dnech od barvení. První na světle, druhá ve stínu. 

Sice to tentokrát nemám tak výrazné, ovšem i tak jsem mnohem více spokojená, než jsem byla v salonu předchozím. Opravdu však nevím, co budu dělat příště, protože tolik peněz za obyčejné dobarvování vážně dávat nechci. Tak asi budu muset dát šanci nějakému menšímu kadeřnictví a ne se stále obracet na salony. Proto kdybyste měli jakékoliv doporučení v Brně kam jít, určitě pište. :) Uf. Koukám, že jsem se zase rozepsala jako blázen, když já jsem s těmi kadeřnicemi fakt už celkem zoufalá. Všude je něco špatně. A proto by mě zajímalo ..

Co myslíte, sluší mi více tmavé nebo zrzavé vlasy? 
Jaké zkušenosti s kadeřnicemi máte vy? 
Jakou nejšílenější barvu jste měli na vlasech? 



Ukecaná na téma

Na slepo vybrané koleje u kolejí | Vysokoškolské bydlení / první část

října 08, 2019

 Zdroj: We♥it

Ať už vysokou právě teď studujete, teprve vás to čeká nebo už ji máte za sebou, určitě se vás tohle téma dotkne. Protože jednou budeme ostatně hledat nové bydlení všichni a je víceméně jedno, v kolika letech opustíme naše hnízdo a milovaný mama hotel.
V této sérii článků bych vám ráda povyprávěla můj příběh s vysokoškolským bydlením od té doby, co jsem v Brně začala studovat. A že to tedy žádná procházka růžovým sadem nebyla. Ačkoliv přiznávám, že po vyslechnutí příběhů některých mých kamarádů si říkám, že jsem na tom ještě dobře. Skrz můj příběh bych také ráda demonstrovala, jak špatná je bytová situace v jihomoravské metropoli a jak dokážou být lidé, potažmo studenti velmi naivní. Ale o tom až později. Dnešní první díl totiž bude o samotném začátku mé cesty a troufnu si tvrdit, že i cesty spousty dalších prváků, kteří se vydají na vysokou. Aneb jak jsem bydlela na koleji.

 Zdroj: We♥it

Nedostačující koleje aneb na postel nemá právo každý 

Psal se rok 2016 a jedna devatenáctiletá holka ze severozápadních Čech takhle obdržela radostnou zprávu, že ji vzali na její vysněný obor. Háček byl trochu v tom, že se škola nacházela na druhé straně republiky, kde nikdy před tím nebyla a cesta trvala krásných šest hodin se dvěma přestupy. Jelikož byla holka chytrá, došlo jí, že to na denní dojíždění asi úplně nebude. A tak nastal čas přemýšlet, kam složí od září hlavu. A co udělá studentík v prváku? Doufá, že mu někdo s bydlením pomůže, jelikož tak tomu přece doposud bylo, že se o něj vždycky někdo postaral. A tak jsem začala hledat možnosti bydlení, které nabízí přímo má budoucí univerzita - studentské koleje. Tehdy jsem ještě netušila, že počet lůžek je zdaleka nedostačující a nevychází ani na polovinu studentů .. to už je totiž informace, kterou se studentík dozví až ve chvíli, kdy zjistí, že je v háji a že na něj žádná postel nezbyla.

Na mojí univerzitě funguje rezervační systém kolejí nastavený tak, že kdo má lepší počítač, internet a umí rychleji klikat, ten vyhrává. Nikoho tady nezajímá, jak daleko od školy bydlíš a jak dlouho už na ní studuješ, zkrátka pro všechny stejné podmínky. Je to fér? Jasně. Ale asi si dovedete představit ty nervy a počet šedivých vlasů, které každému prvákovi naskočí ve chvíli, kdy se přesně včas spuštění rezervací přihlásí do systému a ten mu buď celý spadne a nebo oznámí, že jsou vysněná lůžka plná. A to je ještě ta lepší zpráva, protože stále je šance, že alespoň něco uloví.

To se ostatně tehdy stalo i mě. Pečlivě jsem si vybírala podle webovek školy, na kterých kolejích chci bydlet, aby měly pěkné vybavení, málo spolubydlících, koupelnu sdílenou max. s dalším jedním pokojem a aby to bylo blízko do školy. Bohužel jsem to tehdy vzala na poměrně lehkou váhu a připojila se do systému v den rezervací přesně na čas, což udělalo dalších x tisíc prváků a já zjistila, že všechny mé vysněné koleje byly již plné. Ze zoufalosti jsem rychle zběsile klikala v systému a snažila se najít volný pokoj. Nakonec jsem jeden vybrala. Na pro mě zcela neznámých kolejích a vybrala jsem si ho čistě proto, že byl údajně s "novým vybavením". A ačkoliv jsem se bála situace, že budu bydlet na pokoji pro tři, nakonec se moje zoufalé klikání ukázalo jako celkem výhra.

Ubytovat jsem se v září přijela mezi svými spolubydlícími na pokoji jako první, proto jsem si mohla vybrat jak postel, tak i stůl a skříň a byla jsem vážně mile překvapena, jak je pokoj moderní. Celé tehdejší desáté patro obrovského paneláku, ve kterém jsem měla bydlet, bylo léto před mým nástupem na vysokou zrekonstruováno, a proto jsme na pokoji měli zbrusu nové vybavení. No ani si neumíte představit to, jak jsem si oddechla, když jsem do pokoje poprvé vstoupila. Plíseň, odporné zdi a zašlý nábytek mě totiž honily v nočních můrách snad od noci, kdy jsem si koleje zaregistrovala.

Záhy jsem si poměrně sedla i se svými dvěma spolubydlícími, přičemž s jednou z nich jsem dobrá kamarádka doteď a bydlely jsme spolu pak i další dva roky na bytě. Ale k tomu až v příštím článku. Náš pokoj pro tři byl mnohem větší než vedlejší pokoj pro dvě, se kterým jsme sdílely záchod, koupelnu a ledničku. Ve finále jednu z mých dvou spolubydlících vyhodili hned po prvním semestru ze školy, takže jsme na velkém pokoji pro tři bydlely jenom ve dvou a měly jsme se jak královny.

Jediné, co na těchto kolejích nebylo úplně k radosti, byla jejich poloha. Bydlela jsem poměrně na okraji Brna a to ještě v ne příliš pěkné městské části, ale alespoň mi tam v té době ještě jezdilo přímé spojení ke škole. Navíc byly tyto koleje velmi tiché, nepořádaly se zde žádné party ani hromadné akce s dalšími spolubydlícími, což mě trochu mrzelo. Někteří moji kamarádi totiž na svých kolejích věčně pořádali nějaké schůzky, filmové večery, party na chodbách, turnaje atd. Taky ale mnoho z nich bydlelo vážně na odporných komunistických pokojích, kde sdíleli koupelnu s celým patrem a ani neměli zvlášť sprchy pro holky a kluky. Tudíž jsem po zvážení všech pro a proti raději bydlela na patře s podivíny, ajťáky a trochu asociálními lidmi než abych bydlela někde ve hnusu jako ve vězení.

Suma sumárum bych řekla, že ne každá na první pohled špatná věc musí být hned nutně špatná. Sice jsem bydlela jinde než jsem chtěla, dál od školy než jsem chtěla, ale pokoj i spolubydlící byly vážně super. Proto bych bydlení na kolejích doporučila rozhodně každému vysokoškolákovi, protože si myslím, že by si to každý měl alespoň na jeden rok zažít. Já třeba dodnes nikdy nezapomenu, jak se naše koleje nacházeli doslova u kolejí, po kterých co půl hodiny jezdily rychlíky z Olomouce a Ostravy a nám se klepal celý dům, pokoj a i my. :D

A tohle je reálná fotka mých tehdejších kolejí před tím, než jsme se tam zabydlely.
Zdroj: SKM MUNI

Já se alespoň za tu dobu stihla pořádně v Brně rozkoukat, ujasnit si, kde zhruba bych chtěla bydlet dál a jak. A tak se stalo, že po roce bydlení na kolejích jsme se spolubydlící usoudily, že by bylo super jít zase o krok dál a najít si něco, kde se nebudeme muset při každém příchodu prokazovat kartičkou, nahlašovat na recepci každou naší návštěvu a pak za její přespání ještě platit. A začaly jsme hledat byt. O tom ale až v dalším díle série mého příběhu o vysokoškolském bydlení.

Bydleli jste někdy na kolejích nebo na intru? Jaké to bylo? :)



Ukecané dny

První týdny magistra | Ukecané dny

října 03, 2019


Taky milujete křížaly? Já se po nich můžu utlouct. Navíc v kombinaci s ořechy je to podle mě nejlepší věc na zobání u filmu. Nebo teda .. rozhodně lepší varianta než brambůrky. :D

Ale dost o jídle. Jak se máte? Říjen se přehoupl jak nic a s ním přišel natvrdo sychravý a studený podzim, který mi zalezl pomalu až pod peřiny. Dlouho jsem se mu bránila, ale bohužel posledních pár upršených dní mě donutilo se s ním smířit. Tak fajn teda, vystavím si vedle svých mušlí alespoň jeden kaštan a možná se i donutím koupit jednu okrasnou dýni. Ale tím moje nadšení pro tohle roční období končí. Škola začala.

Stále udržuji svoje opálení. :'3

Sice už mám za sebou tři roky vysoký, ale letos to bylo opět něčím nové a vlastně opět poprvé. První den, týden, semestr magisterského studia. Opět začínám s nula kredity na kontě. Nový začátek. Nový obor, nový učitelé, spolužáci, ale naštěstí stejná fakulta, škola a milované Brno. Nakonec jsem opravdu ráda, že jsem se rozhodla tady na jihu Moravy zůstat, jelikož to zázemí tady stojí vážně za to. Jestli za to stojí zvolené studium navazující sociologie je už věc druhá. A na tu vám teď aktuálně po třech týdnech školy neumím úplně odpovědět. Jediné, čím jsem si jistá, je fakt, že už jsem stará. Přijít do školy a zjistit, že už patřím mezi ty titulované, kteří už by fakt měli něco umět a znát a kteří už by fakt měli být dospělí a uvědomit si, že už nemám před sebou 5 let studentského života, ale jenom dva, maximálně tři .. jo, to mě vyděsilo. A to tak, že jsem po prvních dvou dnech školy doma v posteli seděla úplně vydeptaná z toho, že ještě nejsem vůbec připravená na tenhle real life, který mě po ukončení studia čeká. Pak jsem si ale namluvila, že mám před sebou ještě ty 2-3 roky a že bych se teď fakt neměla stresovat, ale spíš si ten první rok pořádně užít. Víte co .. než zas přijdou stresy a depky z diplomky a dalších státnic. Však jsem sotva jedny dodělala.

Na hodech mi kamarád vystřelil tuhle nádhernou růži. A já jí pak zapomněla u dalšího kamaráda doma. :D nevděčnice.

A jak jsem si slíbila, tak jsem také udělala. První roky bakaláře byly samá party, akce, kámoši a popravdě ten poslední rok jsem se všeho tohohle vzdala kvůli poctivé přípravě na získání titulu. A tohle léto jsem si uvědomila, že mi to hrozně chybí. Ta bezstarostnost a užívání si mladistvého života. Proto jsme začátek semestru rozjeli společně s lidmi ze spolku tradičně ve velkém. Byli jsme na zahajovací party v největším klubu v Brně, užili jsme si také zahajovací party naší univerzity, kterou jsem měla dokonce tu čest letos moderovat s naším loňským králem Majálesu a vážně jsem si to skvěle užila! Dokonce jsem po třech letech tady zažila svojí první jihomoravské hody u kamaráda na vesnici a povím vám, že to byla vážně sranda. Akce nekončí ani v budoucích týdnech, protože mě čeká ještě jedna narozeninová oslava kamarádky, zahajovací večírek našeho spolku, velký hokejový souboj a spoustu dalšího, co vysoká aktivním studentům přináší. A mě tenhle život tak baví!




Abyste si ale nemysleli, že se jenom flákám a flámuju. Taky poctivě od začátku makám do školy, jelikož sociologie je hodně o čtení knížek, psaní esejí, seminárek, position paperů a tak dále a tak mám na každý týden slušnou nálož četby a hodně toho je i v angličtině, takže se u toho často dost zapotím.Možná jsem se taky trochu pomátla a zapsala si v tomhle semestru rovnou dva jazyky - ruštinu, kterou si chci zopakovat, jelikož jsem jí měla na střední, ale dost jsem toho zapomněla a pak pozor ..nizozemštinu. Jo fakt a nedělám si srandu. Je to dost crazy už kvůli tomu, že jsem nikdy neměla ani němčinu a tohle je tomu hodně podobné. Zatím mě to ale dost baví, tak snad tomu tak bude i nadále. :D Navíc se snažím zase začít trochu něco dělat, takže jsem se přihlásila na tělocvikovou zumbu, kam jsem teda zatím moc pravidelně nechodila, ale teď už vážně začnu. Když už nestíhám ten shuffle, což mě vážně mrzí a musím s tím zase začít, protože to je něco, co mě chytilo v posledním půl roce snad úplně nejvíce.


Jeden víkend jsem také stihla zajet domů za mým králičím krasavcem Alvinem a tímhle kancelářským povalečem Alfem. ♥

Kromě školy také chodím pravidelně do práce. Klasicky na recepci k doktorům a také jsem zase začala jezdit do Moravie animovat. Jsem vážně ráda, že jsem se rozhodla tam vrátit a zase začít sem tam na víkendy jezdit, protože mě animace po létě v Bulharsku opět velmi chytla a zase začala naplňovat. V září jsme měli téma pravěku, takže jsem na sobě měla vážně super kostým. :D Ta paruka byla šílená. Ale i o tomhle ta práce je a i proto mě to asi tak baví. Každopádně články o mých brigádách, animaci, shufflu a zřejmě i moderování pro vás chystám, takže dočkejte času a vše se dozvíte v kompletním příběhu. :) Doufám, že by to mohlo pro vás být i zajímavé.



Co vy a váš začátek školního roku? Studujete/pracujete, jak to zvládáte? 
Znáte to .. všechno mě zajímá. :D :)