Ukecané dny

Ne tak úplně bulharská lambáda | Bulharsko 2019 / část druhá

srpna 21, 2019


Další týden u bulharského pobřeží mám za sebou. Z jednoho pohledu mám pocit, že to uteklo jako voda, na druhou stranu mě unavuje představa, že tu budu muset strávit ještě další týden. Je to zvláštní, jelikož dny zde utíkají rychle, týdny však pomalu. Každopádně mě čeká poslední třetina, a proto musím sebrat své zbylé síly a energii a vrhnout se do toho jak jinak než opět po hlavě. Pojďme se ale podívat, co se poslední týden dělo.

Pracovní úbor při větrných ranních dnech na pláži. Jinak toto jsou nejdelší kalhoty, které jsem si sbalila. 

V prvním článku o Bulharsku jsem psala proč jsem tady a co tu dělám, tudíž pokud někdo z vás není v obraze, můžete se vše potřebné dočíst tady. Po prvním celkem náročném týdnu se nám program a průběh jednotlivých dnů víceméně ustálil a pro mě to začaly být menší nervy, ačkoliv některé z nich i nadále přetrvávají. Zkrátka vymyslet každý den několikahodinový program pro 300 dětí různých věkových skupin není sranda. Celý svůj předem připravený a pečlivě rozpracovaný program různých tematických her, které nám zapadají do tématu celého turnusu, jsem asi po prvních pěti dnech mohla vyhodit z okna, jelikož naše děti zkrátka nechtěly přijmout nic nového, ale pokračovat v zajetých kolejích a hrát a dělat to, co zde hrají a dělají každoročně. Škoda, že nám tuto informaci neřekl nikdo předem. Nemusela jsem s přípravou strávit doma několik dní. Ale což, jsem tu proto, aby si to děti užily, tudíž nedalo se nic dělat a musela jsem se přizpůsobit.

 Nikdy jsem nepila sladší Tequilu sunrise jak tady. A piňošku tu nedělají vůbec nikde. Bulhaři Bulhaři .. nevíte, o co přicházíte. :D 




Možná to bude znít, že si v tomhle článku jenom stěžuji, ale bohužel tomu tak po dvou týdnech pobytu je. Tenhle pracovní výlet absolutně nesplnil moje očekávání a s politováním jsem zjistila, že tento typ animace opravdu není pro mě. S těmi malými dětmi se ještě jakž takž pracovat dá. Sice je většina z nich totálně neschopných a neumějí ani udržet míč v ruce, ale alespoň jsem vděční za to, že se jim někdo věnuje a snaží se je zabavit. S těmi většími je to ale děs běs. Puberta s nimi mlátí o sto šest a nic je nebaví, všechno je hrozně unavuje a opruzuje a jediné co je zajímá, je mobil. Ano, já vím, že v jejich věku jsem asi nebyla o nic moc lepší, ale zkrátka mě vytáčí to, že člověk se snaží a oni nám to akorát bojkotují. Bohužel nejsou ale děti ten jediný a ani hlavní problém. Postupem času se totiž s nimi už více a více sbližujeme a berou nás stále více za kamarády, což je super, jelikož tím pádem jsou vůči nám více otevření a baví nás to hned více. Problémy jsou tu ale především (nebo alespoň z mého hlediska) s oddíláky, kteří mají jednotlivé skupiny dětí na starosti. Troufám si říct, že 95 % z nich animaci nedělalo, ale keců a rad mají, jak kdyby sežrali veškerou moudrost světa. Stále se jim něco nelíbí a stále mají s něčím problém a řeší neustále větší a větší blbosti. Člověka to akorát vyčerpává a strašně demotivuje. Nejvíc vtipné mi vždycky přijde, když na náš program pindají na poradě a pak se nás druhý den ptají, proč jsme s nimi nešli večer na pivo. Přijde jenom mě logické, že když je na mě někdo nepříjemný, tak s ním asi nebudu chodit na pivo? :D

Moderování hry Co na to děti, což je upgrade mojí oblíbené show Co na to Češi. Fakt se nám to povedlo! 

Abych ale nebyla jenom negativní, má to i fajnové stránky. Například společně s dalšími animátory si v týmu rozumíme a užíváme si často opravdu vtipných momentů. Akorát občas se naštvu, že nedělají úplně vše tak, jak bych chtěla. Naštěstí si to vždy vyříkáme a je to v pohodě. Upřímně přiznávám, že nebýt jich tak už to tady asi dávno zabalím.



Moře se v posledních dnech už naštěstí taky umoudřilo a nepřináší pořád tolik hnusných chaluh a řas a je o něco čistější. Navíc teď chodíme každý den na procházky po pláži sbírat mušle, kterých už mám požehnaně a vážně se těším až je všem doma rozdám a vystavím si je na poličku. :)

Jediná civilizace a pěkná úprava pláže široko daleko. Škorpilovci je fakt díra. :D

Šťastná Oli, která se po dvou týdnech konečně pořádně najedla. 

Také se snažím dělat program tak, abychom měli během dne i několik chvilek volných a mohli se vyvalit na pláž nebo u bazénu a trochu se opálit a užít si vody. Počasí je tady totiž šílené a každý den bývají vedra jako blázen. Večer naopak bývá zase strašná zima, což není úplně super, jelikož jsem si nesbalila žádné dlouhé kalhoty a mikinu. :D Holt za blbost se platí.

Great Gatsby night a můj nejoblíbenější kostým. Kdo by nemiloval ten výrazný makeup? ♥

Párkrát už jsme s týmem vyrazili i do "města" na vycházku. Město v uvozovkách jelikož žijeme vážně mimo civilizaci a v nejbližší vesnici fakt chcípl pes. Největší život tak je 10 minut cesty na vedlejší pláži u jednoho hotelu, kde jsou i dva bary a pizzerie, kde už jsme stihli ochutnat pizzu a nějaké ty drinky. Že by se tu ale někde poblíž dala najít jakási party část a beach promenáda, to se vážně říct nedá. :D Zkrátka východní bulharský venkov jak se sluší a patří.

Nedávno jsem přidávala příspěvek na svůj instagram s tím, že mě začíná štvát, jak všechny nádhery pořád vystavují ty svoje dokonalé a nereálné vyretušované prdelky. Tak jsem si řekla, že je načase zveřejnit taky jeden reálný zadek, který není dokonalý ani trochu, ale jsem s ním smířená a spokojená. Sice ho mám opálený na troje různý plavky, ale co. Takový je život. :D 


A jedna vílí v bulharské uličce u obchodu, kam chodíme pro sladkosti a alkohol. No co, nějak to přežít musíte. 

Poslední týden přede mnou. Čeká mě posledních pár her, posledních pár večerních programů a posledních pár mořských bulharských dní. Vážně už se těším domů. Hlavně kvůli tomu, že k moři vyrážím na začátku září zas a to tentokrát vážně pouze na válecí dovolenou s mými kamarády, takže to bude nejvíc top a nemůžu se dočkat. Tak snad to tu už rychle uteče. :)

Ukecaná na téma

Pokérované ozdoby | Téma: Tetování

srpna 18, 2019

Zdroj We♥it

Taky si pamatujete období, kdy jste tetování považovali za jakýsi symbol nebezpečí či krutosti, který nosili pouze lidi z kriminálu? Jestli ne, tak jste asi vyrůstali v pozdější době a nebo vaši rodiče sami nějaké měli. U nás doma totiž tetování vždycky odkazovalo tímto směrem. Je vážně vtipné, jak se tento pohled během mého dospívání úplně změnil a dnes považuji tetovačky za něco velmi pěkného a za skvělou ozdobu či doplněk. Ke změně došlo asi ve chvíli, kdy si tetování nechala udělat sestřenka a postupně i další kamarádi, čímž se pro mě tento způsob zdobení těla stával stále více přijatelnějším až se mi dokonce zalíbil tak, že už dvě tetovačky zdobí aktuálně i mé tělo. A o tom bych se s vámi dneska chtěla pobavit.


Když už ve společnosti (nebo možná jenom v mé sociální bublině) docházelo před několika lety k postupnému návratu tetování i jako něčeho vhodného a hezkého, stále však panovala taková (jak to nazvat) nepsaná pravidla nebo očekávání. Prvním bylo to, že by tetování neměli mít vážení lidé jako právníci či lékaři (což mám občas pocit, že u spousty lidí panuje dodnes), že by neměla být tam, kde nejdou vůbec zakrýt (dlaně, prsty, obličej) a že by měla mít nějaký význam pro daného člověka. Když nad tím teď zauvažuji, v mém případě uznávám pouze prostřední nepsané pravidlo. Sama na sebe bych si pravděpodobně nenechala udělat tetování na místo, které nejde v případě potřeby zakrýt oblečením. Nemluvím samozřejmě o makeupu, tím se dá zakrýt tetování snad všude. Co se týče prvního zmíněného, mě osobně nepřijde fakt, zdali člověk má tetování nebo ne, jako něco směrodatného, kvůli čemu bych se například nenechala tímto lékařem ošetřit. Bohužel především starší generace má vytetované obrázky stále spojené se zmíněným kriminálem a se symbolem nečistoty, z čehož zřejmě vzešlo právě toto pravidlo. No a tomu třetímu bych se asi vysmála rovnou, jelikož ne pro každého (spíš si troufnu říct, že už pro většinu lidí) má každé jeho tetování nějaký význam. Čím dál tím více se ve svém okolí (a na Instagramu) setkávám s těmi, kteří si nechali něco vytetovat jen tak, protože se jim to líbilo. A to je i případ můj, ačkoliv jsem tam nakonec význam objevila. Osobně by mě zajímal váš názor, jak tetování vidíte vy a co si myslíte o těchto (jak jsem nazvala) nepsaných pravidlech či očekávání společnosti?

Modrá mě doprovází celý život, proto když se Monča zeptala, jestli nedáme nějakou barvičku, padla volba ihned. Jinak jsou některé výplně schválně přetažené a některé linie nedodělané. Nechtěla jsem to perfektní. 

Nyní bych vám ráda povyprávěla svůj příběh a jak začala moje éra tetování. O tom, že nějaké chci, už jsem uvažovala poměrně dlouho, řekněme třeba od mých 18 let. Stále jsem ale měla v hlavě třetí pravidlo významu, které mě zadržovalo, jelikož jsem tehdy v čerstvé dospělosti vážně neměla nic, co by pro mě mělo tak obrovský význam, abych to mohla mít na těle. Stále jsem dumala a říkala si, že to asi není úplně ten správný přístup a že bych měla zkrátka počkat až se něco objeví samo a ne to na sílu vymýšlet. Roky plynuly dál a já díky sestře objevila handpoke tetování. Pro ty z vás, co to neznají, jedná se o techniku, kdy vás tatér tetuje pouze jednou jehlou a vše dělá, tetuje a kreslí rukou, tudíž vůbec nepoužívá tetovací strojek. Handpoke tetovačky trvají tím pádem déle, ale mě osobně přijde, že je v nich více cítit tatérův styl a zkrátka se mi líbí více. Ale samozřejmě každý má jiné preference. No zkrátka jsem po objevení handpoke začala na insta sledovat různé tatéry a tatérky, kteří se zaměřovali právě na tento styl. A v tu chvíli padlo, že nějaké takové prostě chci!
Začala jsem postupně vymýšlet co by to mělo být a různě obepisovat tatéry ohledně termínů a návrhů. Obepisovala jsem však poměrně známá a velká jména a často se mi nedostalo ani odpovědi nebo termínu za půl roku, což se mi čekat nechtělo. Hlavně kvůli tomu, že jsem stále neměla vymyšlené co přesně a proč to vlastně chci. Až jsem jednoho dne sjížděla profily a objevila u jedné slečny motiv kytiček, ze kterých byl udělaný náramek. Okamžitě jsem se do návrhu zamilovala a řekla si, že to na noze prostě chci a je mi jedno, že to nemá žádný význam. Ale jak jsem zmiňovala, nakonec jsem v něm stejně nějaký našla. Slečně jsem napsala a domluvily jsme se na termínu za 3 měsíce, což pro mě bylo ideální. A tak to bylo. Pro svoje první tetování jsem si dojela do Prahy v červnu minulého roku, trvalo přes dvě hodiny a při tetování na patě pálilo jako čert. Stálo mě poměrně dost peněz, což je další point u handpoke tetovaček, jelikož bývají zkrátka dražší než strojkem. Platíte totiž hlavně za delší čas a především za autorovu práci. Důležité bylo a je, že jsem s kérkou maximálně spokojená a konečně nemusím na noze věčně nosit kotníkové náramky, které mi neustále vadily v botách.


Už po první kérce jsme věděla, že to zřejmě nebude moje poslední. Jak se říká .. jednou to vyzkoušíš a je to jako droga. Strašně mi to líbilo a tak jsem si říkala, že jakmile bude zase něco, co se mi bude líbit natolik, nechám si to zvěčnit. Líbilo se mi toho samozřejmě moc (fakt někdy až přehnaně moc), ale nic nebylo to, u čeho bych si řekla: "Jo to je ono!" Až jednoho dne mě napadl motiv mikrofonu. Bylo to v době, kdy jsem přemýšlela, jak si zvěčnit to, co jsem v posledních letech zažila. A přemýšlela jsem, jak všechny tyhle pro mě důležité momenty zaznamenat v jedné tetovačce. Až jsem na to nakonec přišla - jednoduchý mikrofon, který spojuje jak animaci, tak radio, tak letní praxi, tak mojí ukecanost. Nastal však problém, jelikož moje první tatérka tyto motivy netetuje (zaměřuje se na flora motivy) a tak jsem si musela najít někoho jiného. Popravdě do Prahy už se mi kvůli tomu nechtělo a jelikož jsem chtěla mikrofon fakt prťavý, nechtělo se mi platit ani tolik peněz u tak známých jmen. Na doporučení jsem napsala jedné brněnské slečně, která mi ochotně naplánovala termín dle mých požadavků a nakreslila i návrh, ze kterého jsem byla nadšená. A tak jsem svůj mikrofon dostala v panelákovém bytě za půlku toho, co mě stála první kérka, ačkoliv to bylo vzhledem k velikosti a náročnosti stále dost. Byla a stále jsem však nadšená a to je důležité.

Bohužel lepší fotku mikrofonku nějak nemám. :D 

Stále věřím, že nezůstanu pouze u těchto dvou a stále myslím na to, co bych chtěla dalšího. Popravdě mě ale od té doby opět nenapadlo nic tak skvělého, abych si řekla, že ano, tohle bude další. Navíc jsem si v sobě taky vytvořila jakési svoje nepsané pravidlo, které zní "jedna tetovačka za rok". Takže uvidíme, co přinese ten následující. Ráda bych opět něco menšího (zkrátka nejsem typ na velká tetování, ačkoliv se mi hrozně líbí), pravděpodobně zase něco trochu barevného a zřejmě někam, kde bude vidět víc než ta první dvě. Nevím proč, neptejte se. Prostě to tak cítím. Stejně jako cítím, že se asi jen tak neodhodlám nechat si vytetovat něco strojkem. Handpoke mi přijde osobnější. Pokud byste chtěli kontakt na autorky mých kérek, jedná se o @monika.vlc a @potetuju.te. Určitě mrkněte na jejich profily. :)



Tipy od ukecané

Tekutá krása | Rtěnky Matte Mania Dermacol

srpna 15, 2019

Zdroj We♥it

Už bylo načase sepsat také nějaký ten kosmetický článek, tudíž tady je. Rozhodovala jsem se, co bych vám chtěla doporučit jako první a do oka mi padly moje oblíbenkyně - rtěnky. Nebyly však mým must have vždycky. Spíše jsem si k nim vytvořila vztah až v posledních dvou letech a myslím, že je to hodně spojené s tím, že jsem začala žít ve větším městě. Získala jsem v něm totiž větší odvahu jak v nošení makeupu, tak i různých outfitů. A tak začala moje rtěnková éra.

Svojí první reálnou rtěnku jsem dostala někdy v 15 letech, přičemž se jednalo o klasickou tuhou rtěnku v dost odvážném růžovo-fialovém odstínu, kterou jsem si namalovala pouze občas na nějaké speciální příležitosti. Problém byl však v tom, že rtěnka nikdy extra nevydržela, obtiskávala se a stále jsem ji musela dodělávat. Pravděpodobně kvůli tomu jsem rtěnky na dost dlouhou dobu zavrhla a myslela si, že to není produkt pro mě. Předloni jsem si ale na Vánoce koupila tématickou mikinu a k ní jsem si hrozně chtěla zkusit namalovat červeně rty, aby mi to pod stromečkem hezky ladilo. A tak jsem vyrazila do drogerky na lov ideální rtěnky v červené barvě za pokud možno normální peníze. Přece jenom jsem si tehdy myslela, že si rtěnku nalíčím pod stromeček a potom mi bůhví jak dlouho zase bude ležet na poličce. Díky své zálibě v sledování youtube videí jsem věděla o existenci tekutých rtěnek, které údajně zaschnou a pak se ani nehnou, tudíž není potřeba je neustále dodělávat. Říkala jsem si, že to je přesně to, co chci. Po pár minutovém bloudění jsem proto tehdy sáhla po tekuté matné rtěnce od Dermacolu, která stála přívětivých 150 korun. A přiznávám, že jsem snad nemohla sáhnout lépe!



Mým prvním odstínem z řady Matte Mania od Dermacolu tak byla tahle nádherná svítivá červená číslo 55. Když jsem si ji ke stromečku tehdy nalíčila, byla jsem v šoku jak zářivá barva to je. Upřímně byli mírně v šoku i rodinní příslušníci, jelikož na mě s rtěnkou a natož takhle křiklavou nebyli vůbec zvyklí. Já byla však nadšená. Rtěnka vydržela celkem bez problémů štědrovečerní večeři a mírně dodělat jsem ji musela až téměř po třech hodinách intenzivního jezení a pití. Zaschla téměř okamžitě po nanesení a ani se nějak zvlášť neobtiskávala. Tudíž jsem samozřejmě nemohla odolat a vyrazila do drogerie znovu pro nový odstín.



Druhou mojí láskou z této řady se stal odstín 15 v poměrně přirozené růžové barvě, která ale dodá rtům ten správný šmrnc. Tento odstín jsem si oblíbila ze všech rtěnek úplně nejvíce a bylo období, kdy jsem ho nosila téměř každý druhý den, jelikož se svou "nenápadnou" barvou hodí vážně skoro ke všemu. Přiznávám, že jsem si dokonce nedávno byla pořídit patnáctku již podruhé, jelikož první balení mám už fuč. Asi před měsícem jsme navíc s kámoškou zjistily, že ji máme obě a sami jsme byly překvapené tím, jak na každé z nás vypadá odstín trochu jinak, přitom ale pokaždé výborně.



Prozatím posledním úlovkem do mé sbírky se stal odstín 32 v temné a velmi výrazné fialové barvě. Po téhle krásce jsem sáhla v době, kdy jsem zkrátka chtěla něco wau šíleného a hodně výrazného, co se bude hodit na moje nálady, kdy chodím ráda v černé a s výraznějším makeupem. Odstín je to opravdu nádherný, ovšem je při něm potřeba větší opatrnosti při nanášení podobně jako u té červené, jelikož je každé přetáhnutí či nedodělání hodně vidět. Také je potřeba kontrolovat intenzitu nanášené vrstvy a zdali není rtěnka po nějaké době již příliš oprýskaná. Zaručuji ale, že si vás díky fialce každý všimne. Proto otázka, zdali rádi vyčníváte nebo ne, je u téhle varianty určitě na místě.

Vidíte tu opálenou ruku? :D Radost. ♥

Komplexně 

+ cena (150,- v DM drogerii, 200,- na stránkách Dermacolu)
+ výdrž (mě bez dodělání vydrží s normálním pitím a jídlem tak 3-4 hodiny)
+ rychle zasychá
+ dobře se odličuje

- málo odstínů dostupných v drogerii (na stránkách Dermacolu jich je mnohem více, musím tam zabrousit!)
- občas se obtiskává na skleničku

Co se týče srovnání s jinými tekutými rtěnkami .. mám pouze jedno s rtěnkou od Maybelline, kdy jsem sháněla hnědou variantu. Ta bohužel v řadě Matte Mania nebyla dostupná a tak jsem byla nucena sáhnout po jiné značce. Spokojená však nejsem ani trochu, jelikož zmíněná rtěnka vůbec nezasychá a tím pádem se neustále obtiskává jak všude kolem rtů, tak také na skleničky. Proto se zřejmě brzy vydám do některé z poboček Dermacolu a vyberu si další odstín, ačkoliv nebude hnědý. Potvrdilo se mi totiž, že na tyhle rtěnky se můžu spolehnout a je to jednoznačně jeden z nejlepších produktů, co jsem vyzkoušela.

Používáte tekuté rtěnky a doporučili byste nějakou značku? :)


Ukecané dny

Makám jako Bulhar | Bulharsko 2019 / část první

srpna 12, 2019




Dnešní článek bych chtěla začít obyčejným ahoj. Jelikož mám pocit, že jsem nenapsala nic už minimálně měsíc, ačkoliv je tomu ve skutečnosti pouze týden, chtěla jsem vás pozdravit. A tento pozdrav letí z Bulharska, kde již aktuálně týden pracuji jako sportovní animátorka s dětmi. A věřte mi, ten týden se zdá jako snad celý rok.



Jako animátorka pracuji už několik let a je to snad jediná práce, která mě prozatím pokaždé bavila a naplňovala, ačkoliv mé animační začátky by se daly zařadit mezi vtipné horory. Po dvou odanimovaných letních sezonách, kdy jsem tuhle práci dělala každý den a z mých letních prázdnin nezbylo vůbec nic, jsem si chtěla pro tentokrát udělat prázdniny volnější. Původně jsem si myslela, že animaci tento rok úplně vynechám, ale nakonec se mi naskytla možnost odjet jako animátorka na 3 týdny do Bulharska. Popravdě jsem byla ze začátku velmi nadšená, ale postupem času a s blížícím se termínem odletu jsem začala být nervóznější a nervóznější, jelikož ačkoliv mám zkušeností poměrně dost, čistě pro děti a navíc pro takové množství (je jich tu s námi 300) jsem nikdy program nevytvářela. Ovšem smlouva už byla podepsaná, takže mi nezbylo nic jiného než sebrat odvahu, sbalit si svých 5 švestek (které se nakonec vešly do dvou kufrů a velké krabice, což dohromady sčítalo nějakých 45 kilo) a vyrazit. 




Odlet prvního letadla s první várkou dětí a personálu byl naplánován na krásnou šestou hodinu ranní. Což by nebylo tak hrozné, kdyby pokyny od agentury nevyžadovali přítomnost všech na letišti již ve dvě ráno. Takže si asi dovedete představit, kolik hodin spánku jsem v tu osudnou noc asi naspala a jak moc svěží jsem byla, když mě táta dovezl se všechny mými kufry na letiště. Šoupla jsem do sebe dvě kafe a jeden energetický nápoj, převlékla se do pracovního trička, vzala si visačku, nahodila úsměv a šla koordinovat zmatené a pobíhající rodiče s dětmi, kteří smutně mávali svým ratolestem za sklem ještě při pasové kontrole do odbavené zóny. Tehdy v té letištní hale jsem si poprvé uvědomila, jaký kolos vlastně musím zvládnout uřídit, respektive celý zábavný program tohohle kolosu čítajícího tři sta děcek. No nic. Sedla jsem do letadla a modlila se za pohodový let a aby mi nebylo moc špatně. Přeci jenom jsem neletěla už nějakých 7 let, tudíž to pro mě byl opět velký zážitek a zároveň trochu děs. Naštěstí byl let úplně v klidu (což jsem vážně ráda po vyslechnutí vyprávění posádky druhého letu :D) a my po dvou hodinkách přistáli na malinkatém letišti ve Varně, odkud nás odvezly autobusy do našeho "hotelu". Proč uvozovky? Hned vysvětlím. 

Toto tedy není náš hotel, abyste se neděsili, ale je to vchod do kempu hned vedle. Taky vám to připomíná koncentrák? 

Na začátek je důležité zmínit, že jsem v Bulharsku nikdy před tím nebyla. A druhá věc je ta, že jsem sice věděla, že to není úplně turistická destinace jako například jižanské země a že se přece jenom jedná o těžce východní zemi, tohle jsem však asi úplně nečekala. Bulhaři jsou zkrátka .. jak to říct slušně.. trochu větší špíny než my (nebo alespoň než já). Jejich pojem uklizena a čista je poněkud na jiné škále a skutečně jsem při vstupu do našeho pokoje byla v šoku. O stáří vybavení lze pouze polemizovat, ale jednoznačně se nejedná o žádnou novinku. Koupelna bohužel smrděla a smrdí dodnes šíleně odpadem a ani po příchodu uklízeček a použití nějakého jejich přípravku se to nelepší. Vlhkost většiny pokojů je opravdu obdivuhodná a nemluvím raději ani o stylu praní jejich lůžkovin, který bych opravdu chtěla vidět. Zkrátka a dobře .. možná je tu levno, ale já osobně bych sem na dovolenou nejela v žádném případě. To si raději připlatím a pojedu do Řecka nebo Itálie, kde je skutečně turismus na evidentně jiné úrovni a také podle toho vypadají ubytovací zařízení. Samozřejmě jsem zde pracovně, proto není úplně v mé kompetenci si stěžovat, ale víceméně se smířit s tím, co mám k dispozici. 




Od příjezdu vypadají mé dny poměrně podobně. Ráno vstaneme, jdeme na snídani, pak začíná dopolední program, ve kterém hrajeme různé hry a turnaje, následuje oběd, polední klid během kterého stejně máme porady, odpolední program a další hry, večeře, příprava na večerní program a samotný večerní program, který zahrnuje opět různé hry, show nebo diskotéky. Po skončení tohohle kolotoče nastává večerní porada a pak když už to vypadá, že máme konečně vše hotovo, se jde spát. Zní to zábavně? :D Moc ne, že? Ale mě to celkem baví. Uznávám, že tohle asi nebude můj nejoblíbenější typ animování, ale zvykám si. Začátky byly poměrně náročné, jelikož byly děti x let zvyklé na své staré animátory a my tentokrát přijeli všichni noví. Postupem času a dalšími dny si je ale získáváme a já věřím, že na konci našeho turnusu budou jak oni, tak my se svojí prací spokojeni. Fakt doufám. Protože jinak jsem všechnu svou energii a nervy investovala zbytečně. 



Co se týče moře tak jsem popravdě taky poměrně zklamaná. Pozitivní je, že není skoro vůbec slané, což je pro mě výhodou, jelikož nemám ráda, když mě ze slanosti všechno pálí a nejde to vůbec smýt. Negativní jsou však každodenní dost vysoké vlny, které přinášejí spoustu bordelu a řas a chaluh, které má pak člověk vážně všude a je to skutečně nechutné a lepkavé. Ovšem co bych vypíchla jsou nádherné mušle, kterých je na pláži skutečně spoustu. Cesta na pláž je z hotelu poměrně vyčerpávající, jelikož se několik metrů musíme brodit pískem, zase je ale pěkná na focení. :D Zkrátka je důležité určit si priority. 




Řekla bych, že by to na první článek z mého bulharského pobytu mohlo stačit. Volného času zde nemám příliš mnoho, proto nevím, kdy se zase dostanu k tomu něco sepsat, ale určitě se můžete těšit na předepsané a naplánované články a poté určitě zpětně ještě na další dvě vyprávění z bulharského dobrodružství. Tak si užívejte léta a prázdnin a já se budu zase těšit příště.