Uznávám, že dobré festivaly se v posledních letech rozrostly i v ČR. Osobně jsem tedy nebyla ani v Ostravě ani na Macháči, ale co si budeme povídat, moje okolí tím každoročně poctivě plní svoje instastories, takže si představu umím udělat celkem věrně. Chtěla jsem ale zažít něco většího, proto padlo rozhodnutí, že zvolíme některý z těch zahraničních. V tomto případě se nabízí celá řada možností hned v několika sousedních zemích ale samozřejmě i v celé Evropě. Na poprvé jsme nechtěli nikam daleko, proto jsme se rozhodovali mezi Německem, Rakouskem a Maďarskem. Po shlédnutí různých aftermovie, přečtení různých recenzí a odhalení line-upu jsem se rozhodla právě pro Balaton. Jelikož jsou české a slovenské výpravy už nedílnou součástí tohoto festivalu, organizátoři poskytují jak svůj web, tak i různé důležité informace také v českém jazyce, což mi v rozhodování přišlo hodně friendly point. Přiznávám ale, že nám rozhodování s mým drahým trvalo poněkud déle, než jsem si původně myslela, že bude, tudíž jsme prošvihli dvě levnější vlny prodeje lístků a kupovali je už poměrně naceněné. První rada tohoto článku proto zní, začněte řešit kam na festival chcete dostatečně včas, nejlépe už na podzim nebo v prosinci-lednu, abyste si stihli zavčasu koupit lístky pokud možno v té nejlevnější variantě. Přece jenom přeprodat je pak nakonec můžete vždycky a nebojte se, zájem o ně také bude vždycky. 

S ubytováním to byl jeden velký oříšek. Původní plán zněl vzít vlastní karavan a postavit ho do jejich kempu, čímž by se to vyřešilo. Plán ztroskotal ve chvíli, kdy došlo na lámání chleba, kdo tedy pojede a kdo ne, z čehož nakonec zůstala posádka dvoučlenná - já a můj drahý. Jelikož ani jeden nevlastníme řidičák, museli jsme se zařídit jinak a opět nastává problém toho, že jsme celý festival řešili už dost pozdě, což způsobilo to, že většina cenově přijatelných hotelů a apartmánů a airbnb už byla vyprodána, tudíž pokud jsme nechtěli za jednu noc zaplatit x tisíc korun, nezbylo nám nic jiného než vyhrabat ze skříně stan se spacákem a karimatkami a koupit si i tak dost předraženou vstupenku do kempu. V případě Balaton soundu jsme měli na výběr obyčejný kemp a kemp na pláži, který byl menší, hned u pláže a hned vedle u areálu. Rozdíl v ceně těchto dvou kempů sice dělal nějakých 40 euro, ale my už se rozhodli to neřešit a zaplatili jsme si kemp na pláži, což se nakonec ukázalo na jednu stranu jako výhoda, jelikož jsme měli fakt pláž i areál pár metrů. Na straně druhé to mělo ale i pár nevýhod, například jsme v našem kempu oproti obyčejnému neměli stánek, kde dělali snídaně (vajíčka, palačinky a tak) a taky jsme neměli v celém kempu ani jeden strom, který by poskytl našemu stanu alespoň na pár hodin denně stín. K tomu se pojí druhá rada: pokud nemusíte, do stanu nejezděte. Na jednu stranu to k tomu zážitku patří, je to levná varianta, ale zase se skoro vůbec nevyspíte, jelikož vás nesnesitelné vedro vystrnadí z "postele" už v půl 7 ráno, kdy vám nedobrovolně vytvoří z vašeho úbytku takovou saunu, že vás vzbudí vlastní čůrek potu na tváři. Mňamka. Možná bych ještě podotkla, že takové stanové městečko je horší jak běžné panelákové sídliště, jelikož je tady skutečně stan vedle stanu, takže je dost možné, že vám někdo vytrhá kolíky během vašeho pobytu na pláži, aby měl prostor na zakolíkování vlastního stanu. :D Jop. To se nám fakt stalo. 

Počítali jsme s tím, že spousta výdajů půjde taky na jídlo a pití. Abych pravdu řekla, samotnou mě ale dost zaskočilo, jak nakonec výdaje byly vysoké. Vyšlo to na skoro stejně jako samotný lístek a ubytování a cesta. Zkrátka když to sečteme a podtrhneme .. dovolená na týden s all inclusive někde u moře. Co jsme ale vlastně celých pět dní jedli? Hnusy. Jinak bych to snad ani nepojmenovala. Co taky může člověk čekat na festivalu, že? Smažené, smažené a zase smažené. Těstoviny, burgery, pizzu, langoše, hranolky, vafle, gyros, tortilla a vývar. Ano jeden den už nám lezlo jídlo ze stánků natolik krkem, že jsme vylezli mimo areál a zašli si do takové menší polorestaurace na dobrý vývar a kluci na guláš. Řeknu vám ale, že jsme poslední dva dny nemluvili snad o ničem jiném než o dobré omáčce se šesti. A taky že na tu svíčkovou potom doma v Brně došlo a byla to snad ta nejlepší svíčková ever.
Pití ani nevím, jestli je potřeba zmiňovat. Co asi jsme mohli pít na fesťáku? Pivo, cider, drinky, drinky a zase drinky. Ale jo, i nějakou tu limču a vodu jsme občas měli. Ale fakt jenom občas. Ostatně asi jsem nikdy nepila dražší a hnusnější pivo než je maďarský Dreher. Člověk si pak hned víc váží i toho Starobahna, co u nás všude teče. :D 

Konečně se dostávám k tomu nejdůležitějšímu a tomu, co asi všechny nejvíce zajímá. Jak jsme si to vlastně užili? Skvěle! Alespoň já. Balatonské dny probíhaly poměrně stereotypně. V půl 7 jsem se vypakovala rozespalá před stan, kam jsem si vytáhla karimatku a spala v polostínu další dvě, v lepším případě tři hodiny. Vstali jsme zpocení, utíkali do sprchy, kde tekla jenom teplá voda, vyčistit pusu, ve které bylo každé ráno jak v polepšovně a hurá do plavek a vyvalit se na trávu u vody, čemuž se říkalo pláž. První den jsme se natěšeně rozvalili na sluníčko, inteligentně jsme se proto spálili jako blázni a od té doby jsme zbylé 4 dny strávili na pláži pod ochranou stromů a pravidelně se stěhovali tak, aby na nás zákeřné sluneční paprsky nedosáhli. Na pláži jsme trávili víceméně celé dny. Čím? Dospáváním, čtením, vzdycháním, cpaním se a občas nějakým tím čachtáním v zeleném a bahnitém Balatonu. Zní to nudně, já vím. Taky to nudné bylo, ale člověk v tom vedru a po protančené noci ani ničeho víc schopný nebyl. Dva dny jsme ale pravda zvládli vyrazit na procházku podél břehu a trochu i objevit krásy tamního Zámardi. 

S postupným schylováním se k večeru jsme se všichni přesunuli ke svým příbytkům, kde došlo na náročné a zdlouhavé přípravy na večer, hlavně v mém (ženském) podání. Znáte to.. festival. K tomu zkrátka výrazný makeup, účesy, oblečení a třpytky a kamínky patří. Můj drahý ze mě byl chvílemi na palici. Když jsem si dělala linku na jednom oku asi po sedmnácté a stále to nevypadalo stejně už raději rezignoval a tvrdil, že to stejně vypadá. Já se rozčilovala a tak to šlo každý večer. Další fáze vytáčení se nastala ve chvíli nandavání třpytek a kamínků, které nejdříve za boha nechtěly držet, pak neseděly na stejném místě a pak za boha večer nešly dolů. No žůžo labůžo, co vám povím. Ať tak či tak, každý den jsem se na tom makeupu vyřádila a užívala jsem si to, že na mě nikdo nebude koukat jako na magora, co běhá po městě s třpytivým ksichtem. Ostatně když si to takhle vezmu zpětně, moje oblečení a makeup patřilo ještě mezi to střízlivější tam. Skutečně to byla přehlídka velmi extravagantních a kolikrát také velmi podivných kreací a spoustu slečen na sobě povětšinou mělo pouhých pár kusů látky, které vypadaly, že stejně za chvíli spadnou. 

Slečna ukecaná je namalovaná, oblečená po dvou hodinách příprav a můžeme vyrazit do víru zábavy. Zapomněla jsem zmínit, že jsme se na celém festivalu cítili tak trochu jako v lochu. Kontroly a prohlídky celého těla a zavazadel a tašek probíhaly při každém vcházení do kempu i do areálu, takže vlastně je člověk pořád tak trochu v roli podezřelého pašeráka bůh ví jakých drog. Pominu to, že k mojí angreštové minerálce si čuchali dva různí security, aby usoudili, že v tom skutečně nemám žádný alkohol. Ale no tak hoši. Ten přece nebudu nosit sebou v pet lahvi, když už ho dávno můžu mít v sobě vypitý, ne? Amatéři. 

Program na hlavní stage začínal vždy kolem té osmnácté-devatenácté hodiny, což býval také čas příchodu veškerých davů. Naštěstí Balaton Sound nabízel hned několik různých stagí, takže se to povětšinou dokázalo rozptýlit. Strkanicím a frontám u baru a na záchod jsme se ale stejně nevyhnuli. První večer odpálil v plné parádě můj oblíbený Don Diablo a já byla celá natěšená na zbytek festivalu a vystupujících. Užila jsem si snad všechny sety, které jsme od různých slavných i méně slavných jmen viděli a byla to skutečně paráda. Tiesto, Timmy Trumpet, Marshmello, Will Sparks, Armin, Alesso, Rudimental, The Chainsmokers, Nervo, Lucca .. každý jeden z nich byl neskutečně nabitý. Škoda pár jedinců, které jsme už neviděli, jelikož jsme povětšinou odpadli a museli jít spát kvůli bolavým nohám nebo zavírajícím se očím. Zkrátka bez nějaké té práškové pomoci, které tam holdoval každý třetí jedinec, se tepe 7 hodin vkuse velmi těžce. Vyzdvihla bych ještě jakousi maďarskou stage, kde se střídalo hned několik postarších pánů, kteří pouštěli občas dobré občas velmi špatné songy. Ta jejich energie ale! Ta byla skutečně obdivuhodná. 

Ráda bych ještě dodala, že jsem byla velmi příjemně překvapena a potěšena hygienickým zázemím celého festivalu. Sprchy i záchody byly neustále čištěny a málokdy se mi stalo, že bych se někam vyloženě štítila jít. Věcí jako jsou toaletní papír, zásuvky na nabíjení nebo místa na sezení bylo vždy dostatek, což rozhodně patří mezi velká plus tohoto festivalu. Jako poměrně negativní a nedomyšlenou věc bych vypíchla "vratné" plastové kelímky, které sice byly zamýšleny na více než jedno použití, jejich vratnost však fungovala na velice podivném principu, který nešel aplikovat u každého stánku, a proto se spoustu z těchto "vratných" kelímků i tak nacházelo rozbitých na zemi nebo nevytříděných v klasických koších. Suma sumárum jsem si to ale strašně moc užila a byla to jednoznačně jedna z nejlepších dovolených, kterou jsem zažila. Tolik kvalitní hudby lahodící mým uším jsem naráz a takhle intenzivně ještě nezažila, proto to pro mě byl dost velký zážitek a i když jsem domů odjížděla vyčerpaná a s pocitem, že nechci žádné tuc tuc slyšet minimálně měsíc.. teď po uplynutí pouhých pár dní od návratu bych klidně vyrazila někam zas. Budu si ale muset počkat na příští rok, kdy hodláme pokořit další ze sousedních zemí.