Ne nefotila jsem se u hrobu pana Masaryka ale u jeho sochy, která není na fotce vidět čistě z důvodu, abych byla na fotce pořádně vidět já. #staysebestředná :D 

Vzpomínám, jak jsem si ve druháku na střední na sestřenčiny maturáku říkala, jak se těším na svůj vlastní, kdy budu já ta z rodiny, která bude středem pozornosti, která bude mít ty krásné šaty a bude za princeznu a všichni budou dojati. Když pak ten samotný večer nastal, uteklo to tak rychle, že si pořádně ani svůj pocit z toho, že jsem konečně tou ústřední postavou, nepamatuji. Stejné myšlenky mi na mysli vyskočily před pár lety, když jsem seděla v kostele či obří aule na promocích dalších rodinných členů a tentokrát se spíš těšila na to, až budu také konečně v ruce držet diplom, který stvrdí ty dvě písmenka před mým jménem, která mi už nikdo nikdy nevezme. A ta chvíle po třech letech dřiny vážně nastala. A tentokrát mám své pocity z celé slavnostní až trošku šaškárensky přehnané ceremonie živě v paměti. Aneb promoce ukecané, která byla až příliš ukecaná avšak k lítosti ukecané ne z jejích úst.



Každá univerzita a fakulta má jinak vymyšlený systém promocí a především jinak určuje jejich datum. U nás naštěstí nebyla časová vzdálenost mezi složením státnic a promocí tak dlouhá jako u některých jiných, přesto jsem na získání diplomu do vlastních rukou čekala více jak měsíc. Moje karma se nade mnou naštěstí pro tentokrát slitovala a osud tomu tak chtěl, že datum mého slavnostního zakončení naplánovala fakulta na den poté, co byl naplánován návrat z naší dovolené na festivalu u Balatonu, o které jsem také psala článek. Tudíž vše datumově perfektně vycházelo a krásně na sebe navazovalo, což mi umožnilo splnit si hlavní přání. Tím byla účast mého drahého. Zdá se vám to jako banální přání, které je lehce splnitelné a hlavně se předpokládá jeho splnění? V našem případě je to spíše vzácnost. Přítel totiž pracuje a žije v Holandsku (článek o vztahu na dálku taky bude) a domu jezdí sice pravidelně, ale vždy se datum jeho příjezdu a odjezdu odvozuje od spousty okolností a hlavně jeho šéfů. Tudíž to, že si zvládl zařídit čas na mou promoci, pro mě byla opravdu asi ta nejlepší část, jelikož jsem poprvé měla na nějaké mojí životní chvíli skutečně ty úplně nejbližší a nejdůležitější lidi. Ačkoliv 5 z mých 6 hostů (pomineme to, že jsme jich měli mít maximálně 5 :D), muselo kvůli 45 minutové slávě strávit přes 8 hodin v autě. To je tak, když se vám dcera rozhodne jít studovat na druhý konec republiky. Ale co by pro mě neudělali, že.



Samotný promoční den byl poměrně hektický. Ráno jsme se nemohli s přítelem vykopat z postele kvůli přetrvávajícímu spánkovému deficitu způsobenému pěti dny v nepohodlném stanu na karimatce. Následně jsem zjistila, že žehlička mé kamarádky, u které jsem v tu dobu provizorně bydlela (o tom zase někdy příště), jaksi nežehlí a moje šaty a drahého košile stále vypadají jak vyndané krávě z huby. Když jsem se ještě k tomu nestíhala dostatečně rychle nalíčit a najít všechny propriety potřebné na účes, který mi měla vytvářet bývalá spolubydlící, chytila se naštěstí (a díky mu za to) žehličky má drahá polovička a vyžehlil si krásně jak svou, tak mou garderóbu. Tohohle chlapa se fakt musím držet. Který z těch vašich umí a chce dobrovolně žehlit bez keců? :D
Kupodivu k mému překvapení jsem nakonec stihla vše na čas, účes byl hotov za půl hodiny a my stihli vyzvednout i tu nejkrásnější kytici, kterou jsem kdy dostala. K mému údivu podruhé.. ani déjednička nezasekla část rodiny a my dle plánu pár hodin před mou promocí zasedli hromadně ke stolu a dali si výborný oběd.



Z oběda jsem musela utéct o něco dříve, jelikož jsme měli písemně nakázáno zúčastnit se nácviku. Sama jsem si nejdřív klepala na hlavu ve smyslu, co asi budeme proboha nacvičovat? Vždyť přece všichni umíme chodit a stát na jednom místě. Ve finále jsem byla za nácvik ráda, protože s mojí šikovností bych byla určitě schopná splést slib, který jsem musela hrdě pronést nad tím rádoby žezlem, které chudák postarší pan pedel držel takovou dobu. Upřímně .. už nyní po uplynutí týdne si ale vůbec nepamatuji, jak ty dvě kouzlená slovíčka zněla. Svou slavnou chůzi k pedelovi a zpět do řady jsem zvládla, teď už jenom zbývala druhá chůze po červeném koberci, která vedla k proděkance a diplomu. Měla jsem ohromnou radost, když jsem zjistila, že právě předávající proděkankou bude moje vedoucí bakalářské práce, se kterou jsem si ohromně sedla a je to skutečně fajn a pohodová ženská. Usmívaly jsme se na sebe celou dobu a velice ráda jsem od ní přijala do ruky svůj modrý diplom. Na červený jsem vážně ambice neměla, ačkoliv jsem byla celkem překvapená zjištěním, že mi utekl o kousek. Respektive o moje jediné éčko za celé tři roky, které jsem vyfasovala hned v prvním semestru u úplně první vysokoškolské zkoušky. Lepší křest ohněm bych si ani představit neuměla.



Pokud se někdo podivuje nad mou obuví, kterou jsem k šatům (ano jsou to k údivu všech šaty a ne halenka se sukní) zvolila, nedivte se. Zkrátka jsem si při svém stěhování a provizorním vybalování věcí jaksi vytáhla jenom tyhle boty, jelikož moje balerínky se nějakým záhadným způsobem srazily a nemohla jsem je obout a nic na podpatku jsem zkrátka v Brně neměla. Suma sumárum jsem ale byla za sandálky na platformě ráda, jelikož slečny vedle mě při 45 minutovém stání na jednom místě na těch jehlách vážně umíraly. Celkově byla promoce taková trochu šaškárna, kterou většina z nás absolvovala vážně jenom kvůli rodičům a ten zbytek kvůli tomu, že chtěl být zase na chvíli za fešáka a středem pozornosti. Kecy pana děkana byly chvílemi opravdu na obrácení očí vzhůru, což jsem také jednou v řadě přímo naproti němu udělala, čímž jsem si zasloužila propichující pohled mojí maminky. :D Když ty jeho bláboly fakt nešly vydržet. Díky mu za velmi motivační řeč, při které hned několikrát zmínil, že ačkoliv si to o nás spoustu lidí a ostatní fakulty myslí, tak skutečně naše sociální fakulta neprodukuje nezaměstnatelné jedince, kteří nakonec skončí v mekáči. Nevím, jestli tím chtěl přesvědčit nás, rodiče nebo sám sebe.

Jinak ty šaty byly poměrně průhledné, což jsem zjistila pořádně až v ten den ráno, tudíž si dovedete představit tu šílenou rozhazovačku spodního prádla a vybírání, které je pod ním nejvíce oukej v rámci etikety. :D 

Konec konců bylo to fajn a jsem ráda, že jsem to absolvovala. Mohla jsem si vzít ty super šaty ze sekáče, které jsem pořídila za 50,- a pak je nechala za 500,- upravit, aby mi lépe sedly, mohla jsem se cítit na chvíli inteligentní, mohla jsem si udělat bez keců mého drahého hned několik pěkných fotek jak sama, tak s ním a rodinou a mohla jsem se zase na chvíli stát středem pozornosti, což já ráda. Jak už jste ostatně asi pochopili.