Realita mizí ve chvíli, kdy se spojuje nebe a moře. 

Ahoj, jsem zpátky. Zpátky v ČR, zpátky z dovolené, zpátky v realitě. Ráda bych se jí ale přece jenom ještě na pár minut vyhnula a povyprávěla vám, jak jsem se měla v Itálii. Tam jsem totiž vyrazila po sedmi letech na typickou válecí dovolenou a byla to moje již třetí návštěva téhle země. A pozor .. tentokrát bez animování a jakékoliv jiné práce. Takže si na začátku pojďme pěkně navodit ještě letní atmosféru s touto písničkou, která je tamním hitem - Dove e quando a vrhneme se na první článek z tohohle dobrodružství.



Do Itálie, konkrétně na poloostrov Gargano, jsem vyrazila společně se svými kamarády z vysoké a celou akci jsme studentům ale i nestudentům jako projekt Italian summer zprostředkovali prostřednictvím spolupráce našeho spolku MUNIE a cestovní kanceláře CK Gargano. Díky této spolupráci jsme měli dovolenou na 10 dní opravdu za hubičku. Což samozřejmě každý chudý student ocení.


Celý náš výlet jsme započali na brněnském nádraží, kde jsme se všichni účastníci zájezdu sešli u dvoupatrového žlutého autobusu, který mě zprvu dost vyděsil. V autobuse se mi totiž dělá špatně a představa jízdy v horním, kývajícím se patře mi vůbec na náladě nepřidala. Tu jsem měla zkaženou více méně od rána toho dne, jelikož jsem si nestíhala pořádně dobalit, koupit víno, přelít rum do pet lahví a namazat svačinu. Psala jsem už, že to byl zájezd se studenty? To jenom abyste pochopili ten alkohol a hned mě neodsoudili. Já si tam jela čistit hlavu. No ale zpět k odjezdovému dni. Ten byl navíc pěkně pod psa i co se počasí týče, jelikož pršelo jako z konve a já si (samozřejmě jak jinak) nevzala deštník, tudíž prvních pár hodin jízdy jsem v autobuse dřepěla v mokrém oblečení. Aby toho nebylo málo, tak jsem před nakládkou batožiny zjistila, že jsem špatně pochopila pokyny a mám o jedno nepovolené zavazadlo navíc. Naštěstí se mi to podařilo nějak uhrát a já nemusela platit poplatky za nadváhu. Další problémy však nastaly při usazování jednotlivých členů, jelikož všichni jsme chtěli sedět pospolu, což ale tak úplně nešlo, a tak jsem nakonec skončila na takovém tom prostředním sedadle úplně vzadu. Jo, já vím, že jsem psala, že se mi dělá špatně, a proto bych asi měla sedět vepředu, jenže tohle bylo jediné místo s dostatečným prostorem na nohy. A navíc mi ve finále zle nebylo. Teda bylo, ale za to mohla flašku vína, nikoliv autobus. Každopádně jsme se konečně vydali vstříc 16 hodinové cestě přes celé Rakousko a většinu Itálie.



Nevím, zdali k tomu skutečně dopomohlo víno nebo ne, kupodivu se mi ale podařilo v autobuse usnout a tak nějak se prospat až do brzkých ranních hodin, kdy náš autobus zastavil před branami kempu Villagio Riccio. Tento kemp vlastní přímo zmiňovaná cestovní kancelář a dalo by se to nazvat českou vesničkou uprostřed italských olivovníků. Do kempu totiž jezdí pouze čeští turisté a pracují zde převážně čeští zaměstnanci nebo Italové mluvící plynulou češtinou. Navíc tu vaří české pokrmy, točí Budvar a hrají české písničky. Sama jsem nevěřila vlastním očím, ale i místní Italové znají písničky Michala Davida nazpaměť. Děsivé. Do kempu jsme přijeli dříve než bylo plánováno, a proto jsme ještě neměli připravené ubytování, tudíž jsme pouze odhodili zavazadla a šli se podívat kam jinam než na pláž. Ne že by se mi po moři nějak stýskalo, přece jenom jsem doma mezi návratem z Bulharska a odjezdem do Itálie byla pouhých 6 dní, ale přesto jsem byla zvědavá. Pláž vypadala velice pěkně, ačkoliv se skládala celá z oblázků a dost velkých kamenů. Přístup do moře pěkně pozvolný, vlny nulové, slanost vysoká a překvapivě čisté. No oproti Bulharsku příjemná změna!



Během prvního dne na místě jsme se stihli pouze ubytovat na velmi pěkných apartmánech s kuchyňkou, dvěma pokoji, koupelnou a terasou a najíst. Počasí se nás totiž rozhodlo přivítat pořádným slejvákem, se kterým nikdo z nás nepočítal, tudíž jsem byla od hlavy až k patě mokrá již podruhé během téhle dovolené. Naštěstí také naposled. Ačkoliv předpověď hlásila velmi negativní zprávy, nakonec jsme měli celý zbytek dní nádherně, teplo a slunečno. Na válení se na pláži a dopalování neopálených míst z Bulharska ideální. Asi proto jsem přijela domů doslova jako černoška. Posuďte sami.



Několik prvních dní probíhalo víceméně stejně. Ráno snídaně v podobě švédských stolů, dopolední válení se u moře, oběd, odpolední válení se u moře hlavně na Evženovi (můj obří nafukovací plameňák za pár stovek z Kauflandu, který se mnou byl i na Balatonu), občasná sportovní aktivita (rozuměj jednou jsme hráli beach a jednou jsme byli ráno cvičit), večeře, příprava na večer a večerní zábava. Různě se nám prostřídaly diskotéky, karaoke večer, filmový večer a obyčejné posezení u deskových nebo party her a pití a drinky. Drinků bylo za celou dovču požehnaně. Kdo by je také nepil, když v době happy hour stál jeden 2,90 euro, že? A že je barmani uměli výborně!



Jedno dopoledne jsme se s děvčaty rozhodly pro menší túru do 20 minut vzdáleného města Mattinata, kde se ve čtvrtek konaly trhy. Popravdě jsme moc nevěděly, co očekávat a nakonec jsme byly poměrně zklamané. Žádné sýry ani salámy se v tom teple kupovat nedaly kvůli trvanlivosti, ryby ani chobotnice nás příliš nelákaly a předražené a přitom nekvalitní, špinavé a nevkusné kusy oblečení už vůbec ne. Na trzích jsme proto nepořídily nic, zato jsme si daly cestou výbornou italiano gelato, vyfotily se u místního kostela a prošly celé městečko až k supermarketu, kde jsme dokoupily potřebné zásoby. Zpět do kempu jsme si ještě vyzkoušely místní hromadnou dopravu, což byl menší bus, možná spíše dodávka pro pár lidí za jedno euro. Mattinata je vcelku pěkné město, jenom je škoda, že neleží přímo u moře. Možná by tamní ruch a život byl na větší úrovni a nebyl to takový zapadákov. Škoda, rády bychom vyzkoušely nějaký italský noční klub.


V příštím článku se dostaneme k výletu do romantického města Vieste, k výšlapu na horu Monte Saraceno a k dech beroucí plavbě po Jaderském moři kolem pobřeží. :)

Byli jste někdy v Itálii a jak se vám tam líbilo?