Zdroj: We♥it

Ať už vysokou právě teď studujete, teprve vás to čeká nebo už ji máte za sebou, určitě se vás tohle téma dotkne. Protože jednou budeme ostatně hledat nové bydlení všichni a je víceméně jedno, v kolika letech opustíme naše hnízdo a milovaný mama hotel.
V této sérii článků bych vám ráda povyprávěla můj příběh s vysokoškolským bydlením od té doby, co jsem v Brně začala studovat. A že to tedy žádná procházka růžovým sadem nebyla. Ačkoliv přiznávám, že po vyslechnutí příběhů některých mých kamarádů si říkám, že jsem na tom ještě dobře. Skrz můj příběh bych také ráda demonstrovala, jak špatná je bytová situace v jihomoravské metropoli a jak dokážou být lidé, potažmo studenti velmi naivní. Ale o tom až později. Dnešní první díl totiž bude o samotném začátku mé cesty a troufnu si tvrdit, že i cesty spousty dalších prváků, kteří se vydají na vysokou. Aneb jak jsem bydlela na koleji.

 Zdroj: We♥it

Nedostačující koleje aneb na postel nemá právo každý 

Psal se rok 2016 a jedna devatenáctiletá holka ze severozápadních Čech takhle obdržela radostnou zprávu, že ji vzali na její vysněný obor. Háček byl trochu v tom, že se škola nacházela na druhé straně republiky, kde nikdy před tím nebyla a cesta trvala krásných šest hodin se dvěma přestupy. Jelikož byla holka chytrá, došlo jí, že to na denní dojíždění asi úplně nebude. A tak nastal čas přemýšlet, kam složí od září hlavu. A co udělá studentík v prváku? Doufá, že mu někdo s bydlením pomůže, jelikož tak tomu přece doposud bylo, že se o něj vždycky někdo postaral. A tak jsem začala hledat možnosti bydlení, které nabízí přímo má budoucí univerzita - studentské koleje. Tehdy jsem ještě netušila, že počet lůžek je zdaleka nedostačující a nevychází ani na polovinu studentů .. to už je totiž informace, kterou se studentík dozví až ve chvíli, kdy zjistí, že je v háji a že na něj žádná postel nezbyla.

Na mojí univerzitě funguje rezervační systém kolejí nastavený tak, že kdo má lepší počítač, internet a umí rychleji klikat, ten vyhrává. Nikoho tady nezajímá, jak daleko od školy bydlíš a jak dlouho už na ní studuješ, zkrátka pro všechny stejné podmínky. Je to fér? Jasně. Ale asi si dovedete představit ty nervy a počet šedivých vlasů, které každému prvákovi naskočí ve chvíli, kdy se přesně včas spuštění rezervací přihlásí do systému a ten mu buď celý spadne a nebo oznámí, že jsou vysněná lůžka plná. A to je ještě ta lepší zpráva, protože stále je šance, že alespoň něco uloví.

To se ostatně tehdy stalo i mě. Pečlivě jsem si vybírala podle webovek školy, na kterých kolejích chci bydlet, aby měly pěkné vybavení, málo spolubydlících, koupelnu sdílenou max. s dalším jedním pokojem a aby to bylo blízko do školy. Bohužel jsem to tehdy vzala na poměrně lehkou váhu a připojila se do systému v den rezervací přesně na čas, což udělalo dalších x tisíc prváků a já zjistila, že všechny mé vysněné koleje byly již plné. Ze zoufalosti jsem rychle zběsile klikala v systému a snažila se najít volný pokoj. Nakonec jsem jeden vybrala. Na pro mě zcela neznámých kolejích a vybrala jsem si ho čistě proto, že byl údajně s "novým vybavením". A ačkoliv jsem se bála situace, že budu bydlet na pokoji pro tři, nakonec se moje zoufalé klikání ukázalo jako celkem výhra.

Ubytovat jsem se v září přijela mezi svými spolubydlícími na pokoji jako první, proto jsem si mohla vybrat jak postel, tak i stůl a skříň a byla jsem vážně mile překvapena, jak je pokoj moderní. Celé tehdejší desáté patro obrovského paneláku, ve kterém jsem měla bydlet, bylo léto před mým nástupem na vysokou zrekonstruováno, a proto jsme na pokoji měli zbrusu nové vybavení. No ani si neumíte představit to, jak jsem si oddechla, když jsem do pokoje poprvé vstoupila. Plíseň, odporné zdi a zašlý nábytek mě totiž honily v nočních můrách snad od noci, kdy jsem si koleje zaregistrovala.

Záhy jsem si poměrně sedla i se svými dvěma spolubydlícími, přičemž s jednou z nich jsem dobrá kamarádka doteď a bydlely jsme spolu pak i další dva roky na bytě. Ale k tomu až v příštím článku. Náš pokoj pro tři byl mnohem větší než vedlejší pokoj pro dvě, se kterým jsme sdílely záchod, koupelnu a ledničku. Ve finále jednu z mých dvou spolubydlících vyhodili hned po prvním semestru ze školy, takže jsme na velkém pokoji pro tři bydlely jenom ve dvou a měly jsme se jak královny.

Jediné, co na těchto kolejích nebylo úplně k radosti, byla jejich poloha. Bydlela jsem poměrně na okraji Brna a to ještě v ne příliš pěkné městské části, ale alespoň mi tam v té době ještě jezdilo přímé spojení ke škole. Navíc byly tyto koleje velmi tiché, nepořádaly se zde žádné party ani hromadné akce s dalšími spolubydlícími, což mě trochu mrzelo. Někteří moji kamarádi totiž na svých kolejích věčně pořádali nějaké schůzky, filmové večery, party na chodbách, turnaje atd. Taky ale mnoho z nich bydlelo vážně na odporných komunistických pokojích, kde sdíleli koupelnu s celým patrem a ani neměli zvlášť sprchy pro holky a kluky. Tudíž jsem po zvážení všech pro a proti raději bydlela na patře s podivíny, ajťáky a trochu asociálními lidmi než abych bydlela někde ve hnusu jako ve vězení.

Suma sumárum bych řekla, že ne každá na první pohled špatná věc musí být hned nutně špatná. Sice jsem bydlela jinde než jsem chtěla, dál od školy než jsem chtěla, ale pokoj i spolubydlící byly vážně super. Proto bych bydlení na kolejích doporučila rozhodně každému vysokoškolákovi, protože si myslím, že by si to každý měl alespoň na jeden rok zažít. Já třeba dodnes nikdy nezapomenu, jak se naše koleje nacházeli doslova u kolejí, po kterých co půl hodiny jezdily rychlíky z Olomouce a Ostravy a nám se klepal celý dům, pokoj a i my. :D

A tohle je reálná fotka mých tehdejších kolejí před tím, než jsme se tam zabydlely.
Zdroj: SKM MUNI

Já se alespoň za tu dobu stihla pořádně v Brně rozkoukat, ujasnit si, kde zhruba bych chtěla bydlet dál a jak. A tak se stalo, že po roce bydlení na kolejích jsme se spolubydlící usoudily, že by bylo super jít zase o krok dál a najít si něco, kde se nebudeme muset při každém příchodu prokazovat kartičkou, nahlašovat na recepci každou naší návštěvu a pak za její přespání ještě platit. A začaly jsme hledat byt. O tom ale až v dalším díle série mého příběhu o vysokoškolském bydlení.

Bydleli jste někdy na kolejích nebo na intru? Jaké to bylo? :)