Další rok života za mnou. A já pořád nevím čím chci být až budu velká. A pořád nevím, jak tu dospělost jednou zvládnu. Ačkoliv už podle nového čísla v kolonce věk, na které si budu muset zase ode dneška zvykat, už zřejmě velká i dospělá jsem. Tak všechno nejlepší, Oli.

Letos bych si k narozeninám přála, aby se mi vrátila to nadšení, které jsem z nich vždycky měla. To, jak jsem na ten jeden den v roce byla vždycky natěšená, protože jsem věděla, že je to můj den. A že mi bude určitě spoustu lidí přát a psát a že budu moct udělat oslavu, kde budu středem pozornosti tak, jak to mám ráda. A že dostanu spoustu dárků a bude hlavně party. A že vždycky byla, minimálně ta rodinná. A že ta bude i letos, protože narozeniny jsou snad ta jediná příležitost, kvůli které se už v dnešní době dokážeme jako rodina sejít. Jo ještě Vánoce vlastně. Nevadí.


Ale tentokrát je to jiný. Věk mě mírně děsí. Už se to vážně začíná blížit k tomu čtvrtstoletí od narození, které jsem si vždycky spojovala s ukončením školy, dobrým pracovním místem, jasnou vizí kariéry a s prstýnkem na ruce od muže mého života. A i když mi do tohoto milníku aktuálně zbývají přesně dva roky, svým plánům jsem na míle vzdálená. Je mi dvacet tři a já se zoufale bojím konce školy, protože se necítím připravená začít chodit na fulltime do práce, i když mám občas pocit, že už se na to těším. Necítím se ještě připravená na finanční nezávislost a na to, že už to celé a hlavně můj život bude vážně jenom na mě. Nevím, co chci po škole dělat a trpím pocitem, že nejsem v ničem natolik dobrá, abych v tom mohla vynikat a budovat kariéru, kterou bych tak moc chtěla. Obávám se dokonce i soužití s chlapem v jedné domácnosti, protože jsem to nikdy nezažila. Toho strachu je až příliš a obávám se, že právě ten společně s nejistotou brání letošní radosti z narozenin. A k tomu samozřejmě fakt, že mám svoji jedinou zkoušku v tomto semestru přesně dnes, takže díky profesorce za přímo natěšenost na pondělí sedmadvacátého a doufám, že zkoušku alespoň zvládnu. Jo a taky fakt, že hned ze zkoušky pádím dnes tradičně do práce. Tak snad si vychutnám aspoň ten chlebíček, který jsem přinesla ostatním.

Vážně nechci, aby tenhle článek byl celý negativní, takže samozřejmě že se těším na oslavu, kde bude dort a dostanu nějaké ty maličkosti, které vždycky zvednou náladu. Jenom jsem se s vámi zkrátka chtěla podělit o svoje pocity a říct vám, že je asi v pohodě ještě v tomhle věku nevědět, co s vámi bude. Protože já fakt doufám, že to v pohodě je. :D
Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Já si jdu dát ty donuty, co jsem sama sobě koupila, sfouknout vonnou svíčku, protože jinou k dispozici nemám a sama samotinká si doma bez přítele a kamarádů pustit nějaký film s narozeninovým drinkem. Toť úděl narozenin ve zkouškovém období a ve vztahu na dálku.



Všechno nejlepší!