Vážně mi trvalo se dokopat k tomu, abych sepsala poslední díl mého seriálu o vysokoškolském bydlení a mém lovu na brněnské byty. Ale konečně k tomu jdu sednout a pokusím se, aby to dnes nebylo tak dlouhé. Naposledy jsem vám vyprávěla, jak jsme se rozhodly s mou tehdejší spolubydlící opustit náš starý milovaný byt kvůli špatným vztahům s tamějšími spolubydlícími a jak jsme se nakonec rozhodly jít si každá vlastním směrem. A právě o tom mém směru a o tom, jak to nakonec dopadlo a kde teď vlastně bydlím, vám povyprávím dnes.
Ze starého bytu jsme se nakonec po všech dohadech musely odstěhovat koncem června, kdy už jsem měla naštěstí po úspěšných státnicích a tak i víceméně čas celou tuhle situaci řešit. Výsledky z pražských přijímaček měly dorazit až v červenci, a proto jsem se nechtěla vázat žádnou nájemní smlouvou s výpovědní lhůtou v Brně, jelikož jsem nevěděla, zdali se náhodou v září nesbalím a nepůjdu studovat do Prahy. Problémem bylo to, že najít provizorní bydlení bez smlouvy jen tak na měsíc až dva není úplně jednoduché. Naštěstí jsem rozhodila sítě mezi mé kamarády a moje bývalá spolumoderátorka ze školního rádia byla natolik zlatá, že mi dovolila bydlet nějakou dobu přes prázdniny v obýváku v bytě, kde bydlela s přítelem. Řeknu vám na férovku, byla jsem vážně ráda, jelikož mají byt hned v centru a navíc jsem skutečně nebyla vázána ničím než dohodou s ní. A tak jsem se koncem června začala zběsile stěhovat z místa, kde jsem žila dva roky, do provizorního bydlení v obýváku. A že to stěhování nebyla sranda.


Proč? Dva důvody .. víte, kolik toho sakra člověk nashromáždí za 2 roky na jednom místě? Šílený! Trvalo to 4 cesty plným autem a několik hodin tahání věcí přes půlku centra Brna, jelikož naše milé vedení města zavedlo placený vjezd autům bez povolení, které se poměrně náročně shání, tudíž jsme všechny moje věci tahali v rukou pěšky. No dovedete si to představit. Ještě že mám tak ochotné kamarády, kteří to se mnou zvládli, i když jsme se u toho dost nadřeli, ale taky zasmáli.
Ve finále bylo moje provizorní bydlení win win, jelikož kamarádka odjela i s přítelem na dovolenou a já se jim tak starala o byt a květiny. Část z toho jsem ale i já strávila pryč na Balatonu, přičemž po návratu jsem se dozvěděla o tom, že přijímačky neklaply a já tím pádem zůstávám v Brně. A mohla jsem začít hledat nové bydlení.

To tedy opět nebyla žádná lambáda. Začala jsem obepisovat inzeráty a jezdit na prohlídky snad po celém městě, což zabralo dost času. Já však věděla, že musím najít byt pokud možno do konce července, jelikož jsem pak odjížděla do Bulharska pracovat a chtěla jsem se mít kam vrátit. Respektive neřešit bydlení až v září, jelikož to hledají bydlení všichni prváci a je to zkrátka nemožné.
Spoustu prohlídek dopadlo katastrofálně. Byty na fotce pěkné, v realitě příšerné. Malé pokoje za obrovské ceny, neudržované špinavé byty, podivní spolubydlící nebo další a další nevýhody. Začínala jsem být zoufalá. Nakonec se mi ale podařilo najít dva vhodné byty, respektive pokoje, které jsem hned řekla, že beru. Bohužel zájemců je vždycky opravdu hodně a tak si současní nájemníci mají z čeho vybírat, a proto se stalo, že mě ani do jednoho bytu za spolubydlící nechtěli. Začínala jsem být vážně zoufalá, že nic normálního, moderního a za slušné peníze neseženu.


Náhoda se stala osudem ve chvíli, kdy jsem měla jeden pokoj v rodinném domě plném studentů slíbený téměř na 98 % a počítala jsem s tím. Ovšem nakonec mi téměř potvrzené ano zrušili na ne, že prý si vybrali někoho "tiššího". Já samozřejmě chytila vztek, protože mi to předtím slibovali a že já s tím počítala. Asi jim mě bylo trochu líto, a proto napsali majiteli toho domu, který vlastnil ještě několik dalších, jestli někde nemá místo. A on skutečně měl. Bylo to sice dál a za trochu víc peněz, ale také větší pokoj, žádné podkroví a celkem moderní. Raději už jsem se ani nerozmýšlela a bydlení vzala. Na konci července jsem se tak stěhovala do nového pokoje, který už mám konečně sama pro sebe a nemůžu si to vynachválit. Sice je mi občas smutno a mám trochu pocit samoty, jelikož se dvěma spolubydlícími, kteří tu se mnou žijí, se moc nepotkávám, ale je paráda mít na všechno už vlastní klid a nemuset se přizpůsobovat.


Stěhování od kamarádky z obýváku už naštěstí nebylo tak hrozné, jelikož jsme si zařídili povolení vjezdu do centra a tentokrát to trvalo snad jenom 2 cesty autem. Její přítel nás navíc vzal ještě na nákupy do Ikei, kde jsem si měla možnost rovnou vybrat potřebný nábytek. Pokoj jsem si už za toho půl roku, co tu bydlím, vybavila a vyzdobila podle sebe, a i když i tohle bydlení má své mouchy, jsem víceméně spokojená.

Nejvíc se ale stejně těším na moment, kdy se konečně přítel vrátí do Brna a začneme bydlet spolu v nějakém bytě, který už bude jenom náš bez cizích spolubydlících. Jak sami ale vidíte ve všech dílech mého příběhu .. bude to zase boj. Brno a jeho dostupnost bydlení je zkrátka velmi smutná záležitost.