Brigády jsou jedno velké téma, které je v mé sociální bublině řešeno téměř na denní bázi. Přece jenom si i my vysokoškolští ale i středoškolští studenti musíme nějaké ty svoje peníze vydělávat. A jelikož já s brigádními pracemi začala v této chvíli už před osmi lety, říkala jsem si, že by mohlo být zajímavé a snad i zábavné vám prostřednictvím další série článků přiblížit, jaké zkušenosti mám za sebou a co mi přinesly nebo naopak vzaly. Obzvlášť v současné době karantény se alespoň zabavím psaním něčeho zábavného. :D
Po nahlédnutí do mého životopisu jsem až překvapená, do kolika různých oborů jsem se doposud podívala a hlavně se usmívám při vzpomínkách na některé z nich, protože některé pro mě vážně úplně ideální nebyly. Ale víc zatím prozrazovat nebudu. Seriál Ukecaná na brigádě plánuji, že by mohl čítat takové čtyři až pět článků. Ale dost už okecávání, pojďme se rovnou vrhnout na dnešní první část aneb mé zemědělské začátky.

Ráda bych na začátek uvedla, že jsem vždy byla svými rodiči finančně zajištěna a podporována jsem dodneška, jelikož stále studuji, a tak rodiče považují za můj primární úkol právě studium a nikoliv práci. Veškeré brigády, které jsem kdy měla, jsem měla čistě ze svého vlastního rozhodnutí a proto, že jsem byla ráda za možnost vydělat si nějaké vlastní peníze, se kterými jsem si mohla udělat v podstatě cokoliv.


Ovocné sady

Poprvé jsme se doma začali o brigádách bavit zhruba v mých čtrnácti letech, jelikož u nás platilo pravidlo, že zhruba v těch 15 letech děcka vyráží získávat své první pracovní zkušenosti. Poprvé jsem proto v létě ve svých patnácti vyrazila se sestřenkou a ještě dvěma spoluhráčkami z volejbalu na zemědělskou brigádu do sadů k jednomu mamky známému. Naše brigáda tehdy trvala tuším pouhých 14 dní a spočívala v obyčejném lezení po stromech a sbírání višní do košíčků. Placené jsme byly za kilogram, tudíž si asi dovedete představit, jak velký byl náš výdělek. Téměř žádný. :D Nasbírat plnou bednu višní nám kolikrát trvalo i půl dne, takže jestli jsem si ve finále za celé dva týdny odnesla 2000 korun, tak to bylo hodně. Ačkoliv se to může zdát jako velmi nevýhodné, což ostatně i bylo, já si to poměrně užila, jelikož jsme pracovaly ve dvojicích a ty dvojice u stromů vedle sebe, takže jsme se s kamarádkami u toho hodně nasmály a vznikla tam tehdy spousta hlášek, kterým se smějeme dodnes. Višňové stromy nebyly ani tak příliš vysoké, takže jsem to zvládla i já se svým strachem z výšek. Přesto se párkrát stalo, že se pod některou z nás podlomila suchá větev a tak skončila na zadku na zemi. No dovedete si asi představit, co taková celodenní práce v sadu v těch letních vedrech dělala s puberťačkami. Já bych nás tedy tehdy zaměstnávat nechtěla. :D

Sad byl ve vesnici nedaleko našeho města, takže jsme každé ráno vyjížděly na kole a večer se na něm zase vracely. Pamatuji si, že jednou jsme dostaly volno dříve, a tak jsem se rozhodly, že pojedeme rovnou na naše městské koupaliště. Tehdy měli za námi přijet i dva naši kamarádi z vedlejšího města, přičemž s jedním jsem byla dobrá kamarádka a i to chvílemi vypadalo, že se mezi námi něco rýsuje. Asi mi tehdy nedošlo, že příjezd na koupaliště rovnou ze sběru višní, které kvalitně barví nejenom oblečení, ale i pokožku těla, není úplně dobrý nápad. Přijely jsme tak všechny úplně špinavé s tmavě červenými fleky na rukou i obličeji, a to ani nemluvím o těch zpocených vlasech, které jsme po celodenní dřině na slunku měly. Na výraz našich kamarádů a i dalších známých na koupališti asi nezapomenu. :D

Do zmiňovaných sadů jsme se ještě na pár dní vrátily i ten stejný rok na podzim, jelikož tentokrát bylo potřeba posbírat jablka. Tam už byla sazba za kilo vyšší, ostatně i ty jablka byla těžší než višně a lépe se sbírala, takže jsme si i vydělaly více peněz. Po téhle zkušenosti už jsem si ale řekla, že na tyhle sběr brigády mě už nikdo nedostane, a to ani do zahraničí, kde jsou za to mnohem lepší peníze. Teď zpětně to ale hodnotím jako dobrou první pracovní zkušenost, protože jsem vážně dřela rukama a vyzkoušela si tak, že je asi fakt lepší mít nějaké to vzdělání a nemuset se živit právě takovouto prací.


Chmelová česačka

Druhá a do dnešní doby zároveň moje poslední zemědělská brigáda trvala celé tři dny. Já vím, ale hned vám vysvětlím proč. Pocházím z města, kde je chmel a pivo doma a určitě už spoustu z vás slyšelo o chmelových brigádách, které jsou finančně velmi dobře ohodnoceny. První jejich várka bývá na jaře, kdy se zavádějí drátky na chmel, další pak bývá na konci léta, kdy se chmel češe a jezdí se na takzvané česačky. O těchto brigádách mi mamka hodně vyprávěla, jelikož studovala zemědělskou střední a měli ji v rámci školy povinnou. Vždy na ni ráda vzpomínala, protože ačkoliv to byla těžká práce, dobře si i na tu dobu vydělali a hlavně si tam se spolužáky užili kopu zábavy. Proto jsme dlouho mluvily o tom, že jednou si česačku také vyzkouším. Problém byl ten, že k česacímu stroji z bezpečnostních důvodů mohli jenom starší 18 let, což já tehdy ještě nebyla. Nakonec jsem se ale domluvila se starší sestřenicí, se kterou jsem byla i na višních, že to přes známosti zkusíme a já místo své občanky použila občanku její starší sestry. A tak jsme se dostaly na chmelovou brigádu ve vedlejší vesnici, kam jsme opět dojížděly na kole.

Zásadní však bylo to, že jsme musely být na značkách už v šest ráno a s prací jsme končily kolem 10 - půl 11 večer. Pracovní doba byla vážně šílená a práce vyčerpávající. Na česačce jsem totiž musela rozmotávat jednotlivé chmelové štoky od sebe a nasazovat je na takové rameno, které je odvezlo do stroje, který chmelové šišky očesal. Chvílemi jsem také stála u takového pásu, kde jsem klackem rozhrabávala očesané šišky a vyhazovala vše, co mezi ně nepatřilo. Práce to byla naprosto rutinní a nekonečná. Strašně jsem se u toho nudila a navíc jsem ani nepracovala s tou sestřenicí. Tu totiž poslali do sušárny, kde rovnala a kontrolovala již čisté šišky. Měla pohodovější práci, ale bylo mi líto ji říct, ať si to vyměníme. Já bohužel schytala skupinu slovenských Romů, kteří byli jedna rodina a mě mezi sebe příliš nepřijali. Vtipkovali a bavili se jenom spolu a já byla zkrátka páté kolo u vozu, a proto jsem měla celkem negativní myšlenky, jak mě to nebaví a jak jsem unavená a nevyspaná a že mě čeká ještě x hodin než bude konec. Velmi mě práce stresovala, dokonce si pamatuji, že jsem se vydeptala jednu chvíli tak, že jsem i brečela, vše mě bolelo a večer doma jsem z toho měla horečku. Mrzelo mě, že nejsem doma s mým tehdejším přítelem a ačkoliv jsem věděla, že potrvá brigáda jenom 14 dní, zkrátka jsem si neuměla představit, že bych to uměla vydržet.


Ty první tři dny jsem s mamkou doma smlouvala, že už tam nechci další den jet a že to vážně není pro mě pracovat 15 hodin denně a jestli se nebude zlobit, když to vzdám. Nakonec mi řekla, že je to moje věc a já si tak vymyslela falešný onemocnění, abych nemusela vedoucímu říkat, že jsem to zkrátka vzdala. Vážně jsem ze sebe byla tehdy zklamaná, že jsem to nezvládla, ale popravdě si myslím, že bych takové tempo a práci nezvládla ani teď, i když jsem starší a silnější. Troufám si ale tvrdit, že hodně udělal právě ten kolektiv, který mě nepřijal. Třeba kdybychom byly spolu se sestřenkou na jednom místě, tak bych to nějak zvládla. Šrámy na rukou od kousavého chmelu mi zůstaly ještě další dva týdny jako připomínka toho, že sice mám ráda pivo a jsem pyšná na naší chmelovou kulturu, na česačku už se ale nikdy nevrátím.

V příštím díle vám prozradím o tom, jak jsem se dostala za pokladnu, jaký jsem stresař a jaké průsery se mi tam staly.

Jaká byla vaše první brigáda? Vyzkoušely jste si někdy pracovat v zemědělství? Jaké jsou vaše zkušenosti? :)