Všichni známe minimálně jeden film, ve kterém se hlavní hrdinka přestěhuje nebo se nějakou osudovou náhodou ocitne ve velkém městě, kde se začne psát její příběh plný zážitků, poznávání nových lidí, lásek, zklamání, pracovních příležitostí a nevím, čeho všeho ještě. Nebudeme si nic nalhávat, Brno není New York a já nejsem hollywoodská herečka a ačkoliv se může můj příběh zdát na míle vzdálený těmto americkým slátaninám, přece jenom máme základní myšlenku společnou. Tohle mé osudové město mi změnilo život.

Jsem holka ze Sudet. Z královského města piva a chmele v Ústeckém kraji něco málo přes hodinu od Prahy. Kterou jsem na rozdíl od Brna navštěvovala pravidelně od mala. V Brně jsem byla poprvé v životě někdy v devíti letech a jediné, co jsem z něj viděla a co si pamatuji, je odporné autobusové nádraží Zvonařka, které mě děsilo svými tmavými kouty. Ostatně od té doby se Zvonařka vůbec nezměnila a je stále tím smrdutým tmavým místem, ze kterého se dostanete nejenom na Slovensko nebo do Polska, ale k mému údivu i na Ukrajinu nebo do Běloruska. Jako svojí první pořádnou návštěvu téhle jihomoravské metropole, jak já s oblibou říkám, považuji zcela na poslední chvíli vymyšlený výlet na den otevřených dveří mojí současné fakulty. Tehdy ve třeťáku na gymplu jsem totiž strašně chtěla studovat žurnalistiku a brněnská Fakulta sociálních studií, která tuto možnost nabízela, mě z nějakého záhadného důvodu okouzlila natolik, že jsem se rozhodla přesvědčit se na vlastní oči a vyrazit na dvoudenní výlet přes celou republiku. Sice jsem jela do neznáma, ale parťáka na cestě mi tehdy dělal můj kamarád, který v Brně studoval. A přespávala jsem u své tety, která se po x desítkách let života v Opavě rozhodla zničehonic odstěhovat do Brna. Asi i jí táhlo to pro mě tehdy nepochopitelné kouzlo tohoto města.


První šok jsem po výstupu z vlaku měla z faktu, že šalinkarta je vážně oficiální název brněnské lítačky. Teď už mi to přijde normální, ale tehdy jsem si myslela, že je to jenom hovorový výraz. Když jsem ho ale viděla hned na několika okýnkách na hlavním nádraží, trochu mě to vykolejilo. Vykolejila mě ostatně i ta spleť kolejí, která na vás vybafne na přestupním uzlu u hlavního nádraží. Tolik tramvajových nástupišť vedle sebe jsem v životě neviděla. A taky jsem asi nikdy nezažila takový zmatek, který mě zachvátil při řešení, do které z nich mám sakra nastoupit. Jsem ale holka šikovná, takže jsem samozřejmě zvládla dojet jak na své ubytování, tak i druhý den na fakultu. Den otevřených dveří byl naprosto super! Celá budova žila, hemžila se spoustou lidí a já tak mohla nahlédnout do života reálného vysokoškoláka v jeho přirozeném prostředí. Dokonce jsem se dostala i do školního radia, kde se mnou super týpek dělal rozhovor o tom, jak se mi DOD líbí. Práce v rádiu byla vždycky můj sen, takže si troufám tvrdit, že i to dost napomohlo k rozhodnutí, že Brno a právě brněnská žurnalistika bude rozhodně moje number one.



Podruhé jsem byla v Brně v létě před maturitním ročníkem, kdy jsme si s mamkou udělaly výlet za tetou a zároveň za poznáváním města, kde budu možná v budoucnu studovat. Dodneška si pamatuji, jak jsem byla úplně ze všeho nadšená. Líbila se mi mluva, centrum města, fakulta, ale myslím si, že nejvíc se mi líbila představa toho, že to bude něco úplně nového a hlavně jiného. Já totiž nesnáším stereotyp a pořád potřebuji ve svém životě nějaké změny. A tahle změna měla být sakra velká. Nové město, které je od domova daleko, kde nikoho neznám, protože všichni spolužáci a kamarádi šli samozřejmě studovat do Prahy a kde mě čeká úplně nový start. Proto když jsem se dozvěděla, že mě na mojí number one volbu vzali, neváhala jsem ani minutu. Brno mě očekávalo.

A pak už se rozeběhl šílený kolotoč nových zážitků. Osud tomu asi tak chtěl, abych si život v tomhle městě a na samotné jižní Moravě vyzkoušela ještě před začátkem školy, protože jsem se po nepovedené zkušenosti v Itálii v půlce léta před nástupem na výšku vrátila a dostala jsem pracovní příležitost v Aqualandu Moravia. Tam jsem zažila nezapomenutelné léto, které mi ukázalo, jaká je kultura jižní Moravy a myslím si, že už tehdy jsem cítila, jak tady budu vážně šťastná. Ostatně Brno mi přineslo Aqualand a Aqualand mi zase přinesl mojí slovenskou část, kterou jsem ani netušila, že v sobě někde mám. Čím déle v sobě mám svou brněnskou část, tím více získávám kus té slovenské. Nejenom spoustu kamarádů, ale také přítele.


První rok na vysoké byl jedna nekonečná horská dráha. Seznamovala jsem s novým městem, systémem vzdělávání, povinnostmi, lidmi, prací a možnostmi. První semestr jsem se hodně upínala k lidem z léta a často utíkala na Slovensko za kamarády a domů. V Brně jsem totiž zatím moc lidí neznala. To se ale změnilo v druhém semestru, kdy jsem se stala členkou studentského spolku MUNIE a poznala tam spoustu nových lidí, kteří se za tu dobu stali jedněmi z nejbližších přátel, které mám. Ty mi ostatně Brno začali ukazovat z té studentské perspektivy - party, kluby, hospody, zábava, volnočasové aktivity a já tak čím dál víc tomuhle městu propadala.

Jsem tu čtvrtým rokem. A ačkoliv jsem si loni po ukončení bakaláře chvíli myslela, že odejdu do Prahy, nakonec jsem stejně věděla, že tady je mi nejlíp. Našla jsem tu samu sebe. Našla jsem tu zázemí, skvělé brigády, parádní školu, výborné pedagogy, oblíbené podniky, různé možnosti jak růst, ale hlavně kamarády a přítele, ačkoliv ten v Brně vlastně nežije. Sice jsem a vždycky budu brněnská náplava, ale já mám pocit, že jsem tu doma. Zbožňuju to tady. Doufám Brno, že spolu zůstaneme i po ukončení mých studií. Seš skvělý, ať si z tebe a mě dělají doma srandu sebevíc. A i když se asi nikdy neodnaučím pít víno jako pivo, díky ti za všechno. ♥

Článek vznikl v rámci výzvy "Výzva jako Brno" od Brno bloguje. :)