Každá krajina je jiná a každá kultura má svá specifika a odlišnosti. Já jakožto "sociální antropolog" (rozuměj mám z toho bakaláře, ale to je tak všechno) jsem byla těmito odlišnostmi vždycky celkem fascinovaná a hrozně mě bavilo o nich číst a pokusit se pochopit, proč tomu tak je. V Bulharsku jsem těch odlišností našla celou řadu a ty nejzajímavější vám chci dneska představit. 

Všeobecně se ví, že představa času či dodržování nějakého časového rozvrhu se moc neřeší v jižanských státech. Ono ale ani na Balkáně. Bulhaři sice nejdou do takových extrémů jako (ze zkušenosti) některé části Itálie, ovšem ani tady se příliš neřeší nějaké zpoždění. Hodina ve škole má začínat v 10:00, ale je celkem běžnou praxí, že ještě v 10:15 čekáme a učitel nikde. Po příchodu většinou ani nepovažují za důležité se omluvit, že jdou pozdě, protože tak nějak předpoklali, že s tím všichni ostatní předem počítali. Podobné je to i s tím, když vám Bulhar řekne, že někde bude za 5 minut. Řekněme, že je lepší počítat radši s dvaceti minutami, abyste pak zbytečně nebyli otrávení z dlouhého čekání. Stejně tak jsme se už párkrát setkali s tím, že některé menší obchůdky či salony měly na dveřích napsanou pracovní dobu například do 18 hodin, ale zavřeno bylo pravidelně už ve čtyři. :D 

S časem rovnou souvisí i tento další bod, kdy bulharský systém znamená v podstatě nulový systém. Často mi přijde, že tady levá ruka neví, co dělá pravá a vlastně se nikdo neumí na ničem dohodnout. Například nám bylo řečeno, že semestr začíná 1.10., ovšem se zhoršující se situací ohledně covidu jsme ještě 15.10. nevěděli u většiny předmětů, kdy se začnou vyučovat a jakou formou. Učitelé házeli vinu na vedení univerzity, univerzita zase na ministerstvo a nevěděl vlastně nikdo nic.

Podobný "systém" tady platí dle zkušeností i ve zdravotnictví či u právníka a dalších služeb. U nás je zvykem si všude domlouvat schůzky a přijít na sjednaný čas, aby člověk nemusel dlouho čekat. Tady si nikdo předem nic nedomlouvá a zkrátka přijde. Buď má štěstí a rovnou jde a nebo tam čeká půl dne, protože se zrovna rozhodlo přijít x dalších Bulharů bez schůzky. Je ale potřeba říct, že toto se s covidem postupně mění. Aby předešli setkávání většího počtu lidí, je už nyní zapotřebí si na většině úřadech schůzku dopředu sjednat. 

Tahle věc mě při mojí první zkušenosti s jízdou dálkovým vnitrostátním busem velmi pobavila. U nás zkrátka nasedneš do autobusu s předem zakoupenou jízdenkou či zakoupíš u řidiče a v čas odjezdu autobus odjíždí. Tady se musí jízdenky u autobusů, které jedou do vzdálenějších měst, kupovat předem na přepážce na autobusovém nádraží (něco jako náš Regiojet) a cestující jsou před odjezdem kontrolováni. Vypadá to asi tak, že před odjezdem autobusu přichází paní, která cestující v buse počítá. Jakmile někdo chybí, čeká se na něj, ptá se lidí čekajících na nádraží, jestli někdo nemá jet tímto autobusem a teprve po 15 minutách, když se jedinec nenajde, se odjíždí. Mě to přijde roztomilé, trochu jak na školním výletě. :D 

Tohle by se dalo shrnout jednoduše - v Bulharsku nikdo moc neřeší, jak to vypadá, hlavní je, že to funguje. V praxi to vypadá tak, že kabely visí a trčí vážně všude. Z oken, mezi baráky, na chodbách paneláků, bytů, ve třídách a nikdo se moc nestresuje tím, že by zřejmě elektrické kabely neměly čučet jen tak ze zdi, ale být spíš někde schované či izolované. A to samé i s odtokovými kanály v koupelně, ale na to mám samostaný bod. Podobně to vypadá i s fasádami baráků, většina paneláků na sídlištích vypadá jak z dob komunismu a opravdu málokterý má moderní novou fasádu či klasická plastová okna.

Jestli si myslíte, že vana nebo sprchový kout je v roce 2021 běžným vybavením evropských domácností, možná vás teď překvapím. Viděla jsem tady už celou řadu bytů, apartmánů a hotelových pokojů, ale nikdy jsem tady nenarazila na vanu. Bulhaři ji zkrátka nevedou. Důvodem je údajně vysoká cena teplé vody, což znamená, že je pro místní úspornější variantou sprcha nežli každodenní napouštění vany. 

Zádrhel však přichází i v tomto momentě. Bohužel tu není ani sprchový kout zcela běžnou praktikou. Ve většině případech tady najdete spíš sprchu/hadici namontovanou na zdi bez jakéhokoliv předělu či vyvýšení zpravidla hned vedle záchoda. Uprostřed koupelny se pak nachází velmi elegantní odtokový kanál, do kterého by dle logiky věci měla veškerá voda odtékat. Tomu tak ale povětšinou není a vy kromě osprchování sebe, osprchujete rovnou také celý záchod a vlastně i zbytek koupelny, protože bez sprchové zástěny či nějakého sprchového koutu, máte prostě vodu všude. V Bulharsku jsem se proto naučila multitaskingu, kdy se sprchuješ, umýváš u toho zároveň koupelnu a pak jí po sprše ještě musíš celou vytřít. No a teď řekněte .. nemají to ti Bulhaři vlastně vychytané? 

Když už jsme u té koupelny, pojďme si prozradit další místní pravidlo. Toaletní papír nepatří do záchoda, ale do odpadkového koše. Podobně jako v Řecku a dalších státech. Já osobně myslela, že už je to spíš přežitek, ale bohužel není. Pokud jdete někde (třeba ve škole) na záchod, tak je možné, že narazíte na odpadkový koš, který doslova přetéká použitým toaletním papírem, jelikož místní považují za nečisté ho vyhazovat do záchoda. Údajně jsme my ta prasátka, protože tím ucpáváme kanalizaci. Já teda nevím no, mě zase přijde odporné to po sobě nechávat v koši. Takže téhle tradici se já teda rozhodně podřizovat nehodlám. 

Další věc, kterou jsem považovala za celkem běžnou a která doma úplně běžně funguje. Při placení v restauraci se vás v ČR bez problému zeptají, zdali chcete platit dohromady nebo zvlášť, tady na vás koukají jako na blázny, když je požádáte o rozdělení účtu. To se tady zkrátka nedělá a účet se vždy platí celý dohromady. Pokud tak chcete jít s kamarády na večeři a účet si rozdělit, vezměte si sebou radši drobné, ať pak nemusíte řešit, že to nemáte jak dát dohromady. 

Při procházce po městě je téměř nemožné si nevšimnout úmrtních listů, které jsou všude kolem. Ale fakt že všude. U nás je zvykem pověsit parte do speciálních vitrín, ale Bulhaři je věší na sloupy, dveře od domů a dokonce je přidělávají i na kmeny stromů. A to nejenom v okolí kostela či hřbitova, ale vážně po celém městě. Ještě jsem teda nezjistila, jak dlouho tam parte nechávají, ale co jsem viděla třeba v Nesebaru, tak tam  některá úmrtní oznámení visela i roky. 

Poslední a asi nejznámější bulharskou odlišností je jejich kývaní hlavy. Možná jste už o tom slyšeli a možná jste si jako já mysleli, že už to dělá třeba jenom starší generace. Opak je pravdou. Dělají to všichni. Zavrtění hlavou ze strany na stranu, které připomíná spíš takové kývání od ramene k rameni znamená ano, naopak přikývnutí ze shora dolů znamená nesouhlas. Ten je často doplněn ještě takovým mlaskavým zvukem, na který já jsem alergická. Povím vám, že celá tahle gestikulace je matoucí jako blázen. Někteří Bulhaři totiž kývou naopak pořád, někteří začnou kývat normálně naším způsobem ve chvíli, kdy ví, že mluví s vámi jako cizincem. Odhadovat pak, zdali člověk myslí ano nebo ne, je občas vážně sranda. U nás s přítelem je to posunuté ještě na bláznivější level, protože ten kýve opačně v případě, že mluví bulharsky, jakmile přepíná do ruštiny či angličtiny, kýve normálně. Takže si dovedete představit ten zmatek.