A je to. Jsem doma. Tři týdny v Bulharsku uplynuly nakonec jako voda a já se nějak stále neumím vzpamatovat a navrátit se do reality. Zvláštní, že? Obzvlášť po posledním článku, kde jsem ještě psala, jak se těším domů. A přitom bych se vrátila snad okamžitě. Stýská se mi. Po práci? Vůbec. Po dětech? Ani trochu. Po lidech? Neskutečně moc.

Miluji ty vlny, které umí jen moře. :3


Díky lidi za všechno. ♥




Ani nevím, kde pořádně začít. Poslední týden u pobřeží Černého moře mi utekl neskutečně rychle, obzvlášť v porovnání s tím druhým, který se táhl jako smrad. Možná to bude tím, že jsme měli vymyšlený program na všechny dny již dopředu a tak opadly hlavní stresy a zbylo mnohem víc času na odpočinek a srandičky. Jedno polední volníčko jsme se s holkama dokonce odhodlaly k hanbatému opalování a řeknu vám, že tolik adrenalinu jako při sundání vršku od plavek u bazénu, kolem kterého stále někdo chodil, jsem dlouho nezažila. :D Smutná zpráva je ta, že prsa se nám stejně neopálila, takže i nadále společně s půlkami na dálku oproti černému břichu a zbytku těla pěkně svítí. Navíc nebudu raději pořádně ani rozvádět faux pas, které nastalo, když jsem naše hanbaté odpoledne barvitě líčila v jedné zprávě příteli, přičemž jsem ji omylem zaslala jednomu svému tamějšímu spolupracovníkovi. No na následující večeři jsem se mu raději vyhnula. :D


Ty nejvíc nejlepší kokosový sušenky! 


Se stále se blížícím koncem jsem pociťovala stále menší zodpovědnost za program a za zábavu dětí a rozhodla se si to taky trochu užít, ať mám na co vzpomínat. Jenom teď nějak zpětně nevím, jestli jsem úplně udělala dobře. Možná kdybych pokračovala ve své suchařině a chodila každý den po poradě před půlnocí spát, neměla bych teď plnou hlavu zmatků. Zkrátka a jednoduše jsem v sobě začala chytat zase na chvíli své normální já a vytáhla z ledničky hned několik večerů po sobě přivezené zásoby alkoholu, které zábavu pomalu ale jistě rozproudily. Zkusila jsem být otevřenější také k dalším členům našeho dospěláckého týmu a objevila i několik fajn lidí. Tedy mimo můj tým jsem objevila přesně tři fajn lidi a především jednoho, kterému jsem za hodně vděčná, protože zpětně vidím, že bez něj by to bylo o dost složitější. Ze začátku (což se můžete i dočíst v článcích) jsem tam byla opravdu nešťastná a pořádně nevěděla, jak svou práci zvládat, ačkoliv ji dělám už několik let. V tomhle prostředí mi to zkrátka nešlo. A tenhle člověk mi ukázal, jak na to a opravdu mi s tím neskutečně pomohl. Taky jsem mu několikrát děkovala i za to, co jsme si navzájem mohli říct a že jsme si tak fajn sedli. Ty blbé vtípky, fluently sarcastic talk, neustálé vypínání a zapínání klímy a noční sbírání bodíků celé tohle dobrodružství udělaly tak skvělým, jak nakonec bylo.

Ten nejhezčí, neplánovaný a random na poslední chvíli viděný východ slunce. Definitivně nejhezčí vzpomínka z celých tří týdnů.



Návrat domů byl .. zvláštní a krutý. Sice jsem neměla tak šílenou facku od reality jako ostatní, kteří museli normálně hned zpátky do práce, ale i tak bloumám svojí domovinou jako tělo bez duše. Myšlenkami stále v Bulharsku s některými lidmi, tělem stále v posteli z totálního vyčerpání, vyždímané energie a šílené rýmy, kterou jsem si přivezla z klimatizace. Úplně jsem během té roční pauzy zapomněla, jaké to je navrátit se ze sezony domů a začít opět žít svůj normální život. Jo já vím, říkáte si, vždyť to byly jenom tři týdny. Jenže ty tři týdny byly jak v jiném světe, v jiném režimu, s cizími lidmi, kteří se ze dne na den stali přáteli a blízkými. Světem ve kterém zanikal ten domácí a kvůli kterému jste byli ochotni a někdy až donuceni ty doma zanedbávat. Což se ostatně teď zpětně projevuje a já si to dost vyčítám. V hlavě zmatky, duše neklidná, mozek vypnutý, dny debility. Co s tím? Nic. Zase čekat až to přejde, až to přebolí a stesk opadne. Nic jiného nezbývá. Mořský koník skončil a vše zůstalo tam. Přijmi to a jdi dál. :) Itálie čeká. Co přinese ta?