Další týden u bulharského pobřeží mám za sebou. Z jednoho pohledu mám pocit, že to uteklo jako voda, na druhou stranu mě unavuje představa, že tu budu muset strávit ještě další týden. Je to zvláštní, jelikož dny zde utíkají rychle, týdny však pomalu. Každopádně mě čeká poslední třetina, a proto musím sebrat své zbylé síly a energii a vrhnout se do toho jak jinak než opět po hlavě. Pojďme se ale podívat, co se poslední týden dělo.

Pracovní úbor při větrných ranních dnech na pláži. Jinak toto jsou nejdelší kalhoty, které jsem si sbalila. 

V prvním článku o Bulharsku jsem psala proč jsem tady a co tu dělám, tudíž pokud někdo z vás není v obraze, můžete se vše potřebné dočíst tady. Po prvním celkem náročném týdnu se nám program a průběh jednotlivých dnů víceméně ustálil a pro mě to začaly být menší nervy, ačkoliv některé z nich i nadále přetrvávají. Zkrátka vymyslet každý den několikahodinový program pro 300 dětí různých věkových skupin není sranda. Celý svůj předem připravený a pečlivě rozpracovaný program různých tematických her, které nám zapadají do tématu celého turnusu, jsem asi po prvních pěti dnech mohla vyhodit z okna, jelikož naše děti zkrátka nechtěly přijmout nic nového, ale pokračovat v zajetých kolejích a hrát a dělat to, co zde hrají a dělají každoročně. Škoda, že nám tuto informaci neřekl nikdo předem. Nemusela jsem s přípravou strávit doma několik dní. Ale což, jsem tu proto, aby si to děti užily, tudíž nedalo se nic dělat a musela jsem se přizpůsobit.

 Nikdy jsem nepila sladší Tequilu sunrise jak tady. A piňošku tu nedělají vůbec nikde. Bulhaři Bulhaři .. nevíte, o co přicházíte. :D 




Možná to bude znít, že si v tomhle článku jenom stěžuji, ale bohužel tomu tak po dvou týdnech pobytu je. Tenhle pracovní výlet absolutně nesplnil moje očekávání a s politováním jsem zjistila, že tento typ animace opravdu není pro mě. S těmi malými dětmi se ještě jakž takž pracovat dá. Sice je většina z nich totálně neschopných a neumějí ani udržet míč v ruce, ale alespoň jsem vděční za to, že se jim někdo věnuje a snaží se je zabavit. S těmi většími je to ale děs běs. Puberta s nimi mlátí o sto šest a nic je nebaví, všechno je hrozně unavuje a opruzuje a jediné co je zajímá, je mobil. Ano, já vím, že v jejich věku jsem asi nebyla o nic moc lepší, ale zkrátka mě vytáčí to, že člověk se snaží a oni nám to akorát bojkotují. Bohužel nejsou ale děti ten jediný a ani hlavní problém. Postupem času se totiž s nimi už více a více sbližujeme a berou nás stále více za kamarády, což je super, jelikož tím pádem jsou vůči nám více otevření a baví nás to hned více. Problémy jsou tu ale především (nebo alespoň z mého hlediska) s oddíláky, kteří mají jednotlivé skupiny dětí na starosti. Troufám si říct, že 95 % z nich animaci nedělalo, ale keců a rad mají, jak kdyby sežrali veškerou moudrost světa. Stále se jim něco nelíbí a stále mají s něčím problém a řeší neustále větší a větší blbosti. Člověka to akorát vyčerpává a strašně demotivuje. Nejvíc vtipné mi vždycky přijde, když na náš program pindají na poradě a pak se nás druhý den ptají, proč jsme s nimi nešli večer na pivo. Přijde jenom mě logické, že když je na mě někdo nepříjemný, tak s ním asi nebudu chodit na pivo? :D

Moderování hry Co na to děti, což je upgrade mojí oblíbené show Co na to Češi. Fakt se nám to povedlo! 

Abych ale nebyla jenom negativní, má to i fajnové stránky. Například společně s dalšími animátory si v týmu rozumíme a užíváme si často opravdu vtipných momentů. Akorát občas se naštvu, že nedělají úplně vše tak, jak bych chtěla. Naštěstí si to vždy vyříkáme a je to v pohodě. Upřímně přiznávám, že nebýt jich tak už to tady asi dávno zabalím.



Moře se v posledních dnech už naštěstí taky umoudřilo a nepřináší pořád tolik hnusných chaluh a řas a je o něco čistější. Navíc teď chodíme každý den na procházky po pláži sbírat mušle, kterých už mám požehnaně a vážně se těším až je všem doma rozdám a vystavím si je na poličku. :)

Jediná civilizace a pěkná úprava pláže široko daleko. Škorpilovci je fakt díra. :D

Šťastná Oli, která se po dvou týdnech konečně pořádně najedla. 

Také se snažím dělat program tak, abychom měli během dne i několik chvilek volných a mohli se vyvalit na pláž nebo u bazénu a trochu se opálit a užít si vody. Počasí je tady totiž šílené a každý den bývají vedra jako blázen. Večer naopak bývá zase strašná zima, což není úplně super, jelikož jsem si nesbalila žádné dlouhé kalhoty a mikinu. :D Holt za blbost se platí.

Great Gatsby night a můj nejoblíbenější kostým. Kdo by nemiloval ten výrazný makeup? ♥

Párkrát už jsme s týmem vyrazili i do "města" na vycházku. Město v uvozovkách jelikož žijeme vážně mimo civilizaci a v nejbližší vesnici fakt chcípl pes. Největší život tak je 10 minut cesty na vedlejší pláži u jednoho hotelu, kde jsou i dva bary a pizzerie, kde už jsme stihli ochutnat pizzu a nějaké ty drinky. Že by se tu ale někde poblíž dala najít jakási party část a beach promenáda, to se vážně říct nedá. :D Zkrátka východní bulharský venkov jak se sluší a patří.

Nedávno jsem přidávala příspěvek na svůj instagram s tím, že mě začíná štvát, jak všechny nádhery pořád vystavují ty svoje dokonalé a nereálné vyretušované prdelky. Tak jsem si řekla, že je načase zveřejnit taky jeden reálný zadek, který není dokonalý ani trochu, ale jsem s ním smířená a spokojená. Sice ho mám opálený na troje různý plavky, ale co. Takový je život. :D 


A jedna vílí v bulharské uličce u obchodu, kam chodíme pro sladkosti a alkohol. No co, nějak to přežít musíte. 

Poslední týden přede mnou. Čeká mě posledních pár her, posledních pár večerních programů a posledních pár mořských bulharských dní. Vážně už se těším domů. Hlavně kvůli tomu, že k moři vyrážím na začátku září zas a to tentokrát vážně pouze na válecí dovolenou s mými kamarády, takže to bude nejvíc top a nemůžu se dočkat. Tak snad to tu už rychle uteče. :)