Dnešní článek bych chtěla začít obyčejným ahoj. Jelikož mám pocit, že jsem nenapsala nic už minimálně měsíc, ačkoliv je tomu ve skutečnosti pouze týden, chtěla jsem vás pozdravit. A tento pozdrav letí z Bulharska, kde již aktuálně týden pracuji jako sportovní animátorka s dětmi. A věřte mi, ten týden se zdá jako snad celý rok.

Jako animátorka pracuji už několik let a je to snad jediná práce, která mě prozatím pokaždé bavila a naplňovala, ačkoliv mé animační začátky by se daly zařadit mezi vtipné horory. Po dvou odanimovaných letních sezonách, kdy jsem tuhle práci dělala každý den a z mých letních prázdnin nezbylo vůbec nic, jsem si chtěla pro tentokrát udělat prázdniny volnější. Původně jsem si myslela, že animaci tento rok úplně vynechám, ale nakonec se mi naskytla možnost odjet jako animátorka na 3 týdny do Bulharska. Popravdě jsem byla ze začátku velmi nadšená, ale postupem času a s blížícím se termínem odletu jsem začala být nervóznější a nervóznější, jelikož ačkoliv mám zkušeností poměrně dost, čistě pro děti a navíc pro takové množství (je jich tu s námi 300) jsem nikdy program nevytvářela. Ovšem smlouva už byla podepsaná, takže mi nezbylo nic jiného než sebrat odvahu, sbalit si svých 5 švestek (které se nakonec vešly do dvou kufrů a velké krabice, což dohromady sčítalo nějakých 45 kilo) a vyrazit. 

Odlet prvního letadla s první várkou dětí a personálu byl naplánován na krásnou šestou hodinu ranní. Což by nebylo tak hrozné, kdyby pokyny od agentury nevyžadovali přítomnost všech na letišti již ve dvě ráno. Takže si asi dovedete představit, kolik hodin spánku jsem v tu osudnou noc asi naspala a jak moc svěží jsem byla, když mě táta dovezl se všechny mými kufry na letiště. Šoupla jsem do sebe dvě kafe a jeden energetický nápoj, převlékla se do pracovního trička, vzala si visačku, nahodila úsměv a šla koordinovat zmatené a pobíhající rodiče s dětmi, kteří smutně mávali svým ratolestem za sklem ještě při pasové kontrole do odbavené zóny. Tehdy v té letištní hale jsem si poprvé uvědomila, jaký kolos vlastně musím zvládnout uřídit, respektive celý zábavný program tohohle kolosu čítajícího tři sta děcek. No nic. Sedla jsem do letadla a modlila se za pohodový let a aby mi nebylo moc špatně. Přeci jenom jsem neletěla už nějakých 7 let, tudíž to pro mě byl opět velký zážitek a zároveň trochu děs. Naštěstí byl let úplně v klidu (což jsem vážně ráda po vyslechnutí vyprávění posádky druhého letu :D) a my po dvou hodinkách přistáli na malinkatém letišti ve Varně, odkud nás odvezly autobusy do našeho "hotelu". Proč uvozovky? Hned vysvětlím. 

Toto tedy není náš hotel, abyste se neděsili, ale je to vchod do kempu hned vedle. Taky vám to připomíná koncentrák? 

Na začátek je důležité zmínit, že jsem v Bulharsku nikdy před tím nebyla. A druhá věc je ta, že jsem sice věděla, že to není úplně turistická destinace jako například jižanské země a že se přece jenom jedná o těžce východní zemi, tohle jsem však asi úplně nečekala. Bulhaři jsou zkrátka .. jak to říct slušně.. trochu větší špíny než my (nebo alespoň než já). Jejich pojem uklizena a čista je poněkud na jiné škále a skutečně jsem při vstupu do našeho pokoje byla v šoku. O stáří vybavení lze pouze polemizovat, ale jednoznačně se nejedná o žádnou novinku. Koupelna bohužel smrděla a smrdí dodnes šíleně odpadem a ani po příchodu uklízeček a použití nějakého jejich přípravku se to nelepší. Vlhkost většiny pokojů je opravdu obdivuhodná a nemluvím raději ani o stylu praní jejich lůžkovin, který bych opravdu chtěla vidět. Zkrátka a dobře .. možná je tu levno, ale já osobně bych sem na dovolenou nejela v žádném případě. To si raději připlatím a pojedu do Řecka nebo Itálie, kde je skutečně turismus na evidentně jiné úrovni a také podle toho vypadají ubytovací zařízení. Samozřejmě jsem zde pracovně, proto není úplně v mé kompetenci si stěžovat, ale víceméně se smířit s tím, co mám k dispozici. 

Od příjezdu vypadají mé dny poměrně podobně. Ráno vstaneme, jdeme na snídani, pak začíná dopolední program, ve kterém hrajeme různé hry a turnaje, následuje oběd, polední klid během kterého stejně máme porady, odpolední program a další hry, večeře, příprava na večerní program a samotný večerní program, který zahrnuje opět různé hry, show nebo diskotéky. Po skončení tohohle kolotoče nastává večerní porada a pak když už to vypadá, že máme konečně vše hotovo, se jde spát. Zní to zábavně? :D Moc ne, že? Ale mě to celkem baví. Uznávám, že tohle asi nebude můj nejoblíbenější typ animování, ale zvykám si. Začátky byly poměrně náročné, jelikož byly děti x let zvyklé na své staré animátory a my tentokrát přijeli všichni noví. Postupem času a dalšími dny si je ale získáváme a já věřím, že na konci našeho turnusu budou jak oni, tak my se svojí prací spokojeni. Fakt doufám. Protože jinak jsem všechnu svou energii a nervy investovala zbytečně. 

Co se týče moře tak jsem popravdě taky poměrně zklamaná. Pozitivní je, že není skoro vůbec slané, což je pro mě výhodou, jelikož nemám ráda, když mě ze slanosti všechno pálí a nejde to vůbec smýt. Negativní jsou však každodenní dost vysoké vlny, které přinášejí spoustu bordelu a řas a chaluh, které má pak člověk vážně všude a je to skutečně nechutné a lepkavé. Ovšem co bych vypíchla jsou nádherné mušle, kterých je na pláži skutečně spoustu. Cesta na pláž je z hotelu poměrně vyčerpávající, jelikož se několik metrů musíme brodit pískem, zase je ale pěkná na focení. :D Zkrátka je důležité určit si priority. 

Řekla bych, že by to na první článek z mého bulharského pobytu mohlo stačit. Volného času zde nemám příliš mnoho, proto nevím, kdy se zase dostanu k tomu něco sepsat, ale určitě se můžete těšit na předepsané a naplánované články a poté určitě zpětně ještě na další dvě vyprávění z bulharského dobrodružství. Tak si užívejte léta a prázdnin a já se budu zase těšit příště.