A jdeme na pokračování vyprávění o mém vysokoškolském bydlení. V prvním článku jsem vám vyprávěla o tom, jak jsem žila v prváku na studentských kolejích a jak to zase nebyl zas takový průšvih, jak to ze začátku vypadalo. Pokud jste nečetli, přikládám odkaz. Dneska bych vám ráda povyprávěla, jak jsme se rozhodly po roce na kolejích přestěhovat na byt a jak ani tohle nebyla úplně procházka růžovým sadem.

Najít super bejvák je jako hledat jehlu v kupce nevyhovujících nabídek 

To, že chceme jít s mojí spolubydlící z kolejí na byt, jsme věděly už po skončení prvního semestru. Přece jenom jsme obě měly přítele, kteří za námi občas chtěli jezdit a pak vznikaly zbytečně problémy s nahlašováním návštěv na kolejích a placením za pobyt. Zkrátka a dobře chtěly jsme být pány (dámy?) svého pokoje a nemuset se nikomu zodpovídat.

Nabídky jsme začínaly hledat zhruba tři měsíce před skončením nájmu na kolejích a nakonec se to ukázalo jako velmi dobrý tah, jelikož jsme objížděly opravdu desítky bytů na prohlídkách a co jsme viděly .. no občas to byl vážně děs. Tehdy jsme za nájem nechtěly dávat víc jak 3300,- korun každá, což se nakonec ukázalo jako poměrně solidní částka, jelikož většina nabídek zveřejňovaných na skupinách na FB se zhruba v této cenové relaci pohybovala. Společně jsme si tehdy sestavily seznam priorit, které chceme, aby náš budoucí byt rozhodně splňoval. Chtěly jsme bydlet poblíž školy (buď mé nebo její), vyžadovaly jsme mít blízko (do 5 minut chůze) zastávku tramvaje (na kolejích jsme jí totiž měly šílený kus cesty), požadovaly jsme pračku na bytě, velikost pokoje alespoň 16 metrů a rády bychom měly také balkon. Čím déle jsme jezdily na prohlídky bytů, tím více jsme z našich požadavků musely začít snižovat. Přesto jsme však stále nemohly najít nic, co bychom obě chtěly vzít. Až jsem jednou úplně náhodou narazila na nabídku bytu hned vedle fakulty mojí spolubydlící a jela jsem snad ještě ten den na prohlídku. Byt byl skvělý a splňoval všechny(!) naše požadavky. Současným nájemcům jsem řekla, že to okamžitě bereme a že jim doma klidně pošleme nějakou peněžní zálohu. Ti byli nadšení a slíbili, že nám dají do večera vědět. Víceméně mi ale řekli, že s tím můžeme počítat. Já měla samozřejmě šílenou radost, hned jsem volala spolubydlící, že máme konečně skvělý byt a že je všechno hrozně super. No samozřejmě .. se to pokazilo. Nájemníci volali, že tam nakonec nastěhují nějakou jejich kamarádku a my tak máme smůlu. A to bylo prosím pěkně asi týden před tím, co jsme se musely odstěhovat z kolejí a já musela nastoupit na letní brigádu, což znamenalo, že musím najít v Brně bydlení, jinak ze mě bude bezdomovec.



Opět totální zoufalost, kdy už jsme byly ochotné vzít vážně úplně cokoliv, co bude v cenové relaci, bude mít pračku a nebude na samém okraji Brna. A tak se stalo, že jsme na FB objevily nabídku bytu, který zněl velmi slibně. Cenově zapadal, velikost pokoje zněla taky dobře a navíc se byt nacházel přímo na půli cesty mezi našimi fakultami. Jenže nastal problém v tom, že jsme kvůli současným nájemníkům nemohly jet na prohlídku a byt jsme viděly jenom na fotkách, které byly už nějaký ten rok staré. Já už ale nemohla čekat a tak jsme na nabídku kývly. Jenže další problém .. jak už to tak v Brně bývá, poptávka těžce převyšuje nabídku, a tak měli samozřejmě spoustu dalších zájemců, ze kterých mohli vybírat. A proto se s námi naši možná budoucí spolubydlící chtěli nejprve vidět, aby vybrali ty zájemce, kteří jim budou nejvíce sedět. Tak jsem se tedy odhodlala a vyrazila s jedním z potenciálních spolubydlících na kafe.

Nechápu, jak jsem to udělala, ale nějakým způsobem jsem ho okouzlila natolik, že nás nakonec vzali. Ačkoliv jsem já jako rozjařená prvačka soupeřila o pokoj s párem dvou mediků, kteří už kvůli svému studiu znějí jako lepší volba, protože budou tiší a budou se stejně akorát nonstop učit. No každopádně my měly štěstí jako blázen a den před nutným odstěhováním z kolejí jsme se stěhovaly na nový byt. A pozor .. překvapení v rámci mé improvizace s bydlením se konalo podruhé. Byt byl vážně krásný! Moderní, udržované vybavení, obrovská chodba, obrovská komora, kuchyň, balkon a náš pokoj také veliký a navíc s obří skříní a dvěma postelemi, takže jsme ani nemusely řešit vybavení. K tomu umístění přímo v centru Brna .. nemohla jsem tomu uvěřit. Vzaly jsme nabídku v zoufalství a úplně naslepo a ono to zase vyšlo. Zdám se vám jako klikařka? Jo asi jo. Jenže po roce víceméně pohodového bydlení se to zase začalo zvrtávat.



Přítelkyně semetrika aneb nastěhoval se k nám generál

Abych to ve stručnosti vysvětlila, náš byt měl 3 pokoje, přičemž každý jsme bydleli po dvou lidech. V jednom já se spolubydlou, vedle nás slovenský pár a v posledním pokoji dva kluci. Jasně, že jsme měly trochu problémy s klučičí částí obyvatelstva hlavně kvůli úklidu, ale to ještě nebylo tak hrozné. Problém nastal ve chvíli, kdy se jeden z klučičí dvojice rozhodl odstěhovat a místo něj si zůstávající jedinec nastěhoval svojí přítelkyni. Doktorku. A generála. Ta se totiž nastěhovala a začala velet nejen jemu, ale i všem nám ostatním. Zkrátka a jednoduše od té doby, co přišla, chtěla na bytě změnit všechno, co do té doby fungovalo. Začala si dávat boty do mé poličky, bundy na můj věšák, jídlo do našeho šuplíku, měla problém se systémem úklidu, s tampony na záchodě (podotýkám .. doktorka a měla s tím problém. Taky to nechápete? Já taky ne), že třídíme do pytlů  a nemáme na to koše a tak dále, a tak dále. Zkrátka problém úplně se vším. A to jsem ještě nezmínila to, že si bez mého svolení vzala z kumbálu mojí matraci a spala na ní, aniž by mi to řekla. Já to zjistila až ve chvíli, kdy mi přijel přítel a já jí hledala. Drsný, co? Jenže to zase není všechno.

Zřejmě kvůli ní se totiž rozhodl odstěhovat i ten pár, co bydlel v pokoji vedle nás. A jelikož měli největší pokoj, přišla hádka, kdo z nás zbylých se do toho jejich velkého pokoje přestěhuje. Po obří hádce jsme nakonec vyhrály my dvě, a tak jsme získaly větší pokoj. Bohužel pro nás si do třetího pokoje nastěhovali semetrika s tím svým jeho spolupracovnici, která s nimi samozřejmě držela basu a tak jsme stáli v naší věčné bitvě v oslabení.

Obrázky v článku jsou pouze ilustrační. Vzhledem k majitelce původního bytu nechci zveřejňovat reálné fotky. 

Od té doby se začaly vztahy na bytě jenom zhoršovat a když už konečně vypadala situace slibně, přišla další hádka a my postupně ztrácely nervy. Blížil se konec našeho třeťáku, obě dvě jsme státnicovaly a také se rozhodovaly, kam budeme pokračovat ve studiu dále. Já stále nevěděla, jestli udělám přijímačky do Prahy a odejdu nebo budu chtít zůstávat v Brně. Jedno bylo jasný .. na tomhle bytě i přes jeho veškeré výhody už s těmi spolubydlícími nevydržíme. A tak jsme začaly hledat byt nový. A celý šílený kolotoč se stěhováním, hledáním náhrady za nás na starý byt a objíždění prohlídek začal nanovo. O tom zase ale příště v dalším díle mého seriálu Ukecaná a vysokoškolské bydlení.

Bydleli jste někdy na studentském bytě? A jak jste vycházeli se svými spolubydlícími? :)