S novým rokem, novým entuziasmus a snad chuť do psaní článků, proto využívám každou tuto namotivovanou chvilku k sepsání něčeho dalšího, co by vás snad mohlo a bude bavit. Tentokrát bych vám o sobě ráda prozradila některé podivnosti, úchylky, posedlosti - zkrátka věci, které jsou neodmyslitelnou součástí mě a které mi ať už ve vetší či menší míře ovlivňují život. Třeba se s některými ztotožníte a třeba ne. Každopádně mi nezapomeňte dát vědět do komentářů, co jsou vaše zvláštnosti. Já si to mile ráda přečtu. :D

Jsem strašný pedant na úklid. 

Tohle je bohužel/bohudík něco, co mám v sobě odmala a občas je to děsně otravné, ačkoliv se může zdát, že je skvělý, že mám tím pádem (skoro) "pořád" uklizeno. Ono je to ve skutečně hrozně svazující, protože já se klidně 3 dny v týdnu stresuji tím, že vidím na zemi nebo na nábytku prach či špínu a že to musím uklidit, ačkoliv vím, že čas na úklid budu mít třeba až o víkendu či až dokonce za týden. Vyloženě nenávidím, když má někdo rozházené věci po místnosti ať se jedná o oblečení, nebo například kosmetické přípravky v koupelně. A to mi věřte, že vysokoškolské spolubydlení mě donutilo být k tomu stavu uklizena hooodně tolerantní, protože jsem také zjistila, že každý člověk si představuje pod pojmem uklizeno úplně jiný stav domácnosti. Přiznávám, že už se neskutečně těším až budu žít ve vlastním bytě sama nebo s přítelem a nebudu muset neustále uklízet po cizích spolubydlících a sama si vycepuju děti a přítele na takový stav uklizena, který vyhovuje mě. Zní to strašně, že? Když já si nemůžu pomoct. Bordel mě naprosto vytáčí. :D


Nesnáším špinavé boty.

To zřejmě souvisí s první posedlostí čistoty, ale vážně .. znáte něco horšího, než když potkáte totálně nastylovaného kluka nebo holku, krásně upravené, nalíčení, učesané, dobře oblečené, že byste si řekli, že jim to vážně sluší a pak sjedete dolů k nohám a vidíte ty špinavé, zablácené, propocené, vyšmajdané boty? No děs! Přijde mi to jako vrchol nevkusu a hlavně zanedbanosti. Prosím lidi, myjte si pravidelně boty. :D Já vím, že je to opruz, taky mě to nebaví, ale ten pocit ze zářivých a čistých pěkných bot je potom na ulici k nezaplacení.


Neustále si nahlas opakuji svoje povinnosti a to, co je potřeba kdy udělat. 

Jednoduše si minimálně jednou za den vždycky nahlas doma v pokoji musím zopakovat, jaké mám ještě dnes, zítra nebo do konce týdne povinnosti, které musím splnit, na které nesmím zapomenout a také si často i říkám, kdy je udělám nebo kolik dní (například s psaní eseje) strávím. Nevím proč to dělám, asi mám pocit, že když to řeknu nahlas, tak je to pro mě reálnější závazek splnění.

Jsem hrozná poctivka. 

Ale vážně příšerná .. a vidím to na sobě obzvlášť v tom studiu, jak na střední tak teď na vysoké. Všechny úkoly, eseje, závěrečné práce vždy odevzdávám s velkým předstihem, respektive je dělám a mám je hotové vždy nejpozději den před deadlinem, protože nesnáším dělat něco na poslední chvíli a ve stresu. Už takhle se stresuji dost, natož si ho ještě takto přidělávat. To stejné je i se zkouškami, kdy si vždy zapisuji předtermíny nebo první možné termíny a (musím zaťukat) doposud jsem ani žádný další termín/pokus nepotřebovala. Bakalářku jsem měla také hotovou skoro o 3 týdny dřív, než bylo potřeba. Dokonce jsem v podzimním semestru nezameškala ani jednu přednášku, ačkoliv byly nepovinné. Šílená poctivka, že? :D


Stresuji se úplně nad vším a dopředu. 

Jsem zkrátka stresař od narození a od přírody. Bohužel. Ono je to občas fajn, protože člověka to fakt donutí všechno dělat včas a naplno, ale když se potom většinu času stresuji z věcí, které ještě ani nenastaly a které možná ani nenastanou, je to vážně psycho. A fakt se snažím s tím bojovat, ale moc se mi to nedaří. Tak ještě že alespoň přítel je velký flegmatik a vždycky mě uklidňuje, protože mít i přítele stresaře .. to bych se fakt zbláznila.



Kdo neví, co je FOMO, tak jedná se o zkratku "fear of missing out", neboli strach z toho, že vám někde utíká něco důležitého, ačkoliv vy tam třeba v tu chvíli být nemůžete. Dám příklad .. ke svému studiu jsem si nabrala spoustu mimoškolních a pracovních aktivit a zkrátka nestíhám chodit na všechny party a akce, které můj spolek dělá, přičemž mám poté blbý pocit z toho, že tam nejsem a že mi tam uniká nějaká super zábava nebo něco zásadního, co se tam stane a já o tom nebudu vědět. O FOMO bych se ale ostatně ráda rozepsala v nějakém samostatném článku.
Druhá věc je ta, že se musím hrozně nutit odpočívat a dlouho se přesvědčuji, že vlastně odpočívat můžu a že vážně nevadí, když jedno odpoledne nebo celý den neudělám nic z mých povinností nebo že dokonce ani žádné povinnosti v tu chvíli nemám. Zkrátka mám pořád pocit provinilosti z toho, že nedělám nic užitečného, ačkoliv vím, že i já mám právo na odpočinek a nicnedělání.


Trpíte také některou podivností, které jsem o sobě práskla nebo máte nějakou svou? :)