Corona vězení | Ukecaná v karanténě
března 25, 2020
"Epidemie je snem mocných, píše Michel Foucalt v knize Dohlížet a trestat. Epidemie umožňuje kontrolovat populaci, určit každému jeho místo, vést o každém podrobné registry informací a vytvořit strnulý prostor, v němž každý občan podléhá přímému vlivu moci. Sen o epidemii nakažlivé nemoci je snem o vládnutí."
"Beck v Rizikové společnosti píše, že globální rizika nejsou důsledkem selhání moderní společnosti, ale důkazem jejího úspěchu. žijeme ve společnosti, kde se dovolená v Thajsku nebo prodloužený víkend v Dubaji považuje za něco normálního. Pandemie nakažlivé nemoci je druhou stranou této mince."
FB profil Katedry sociologie Masarykovy univerzity
Nikdy předtím mě sociologické texty, teorie a autoři nebavili tak, jako mě baví se nad nimi zamýšlet a aplikovat je na současnou situaci ve světě nyní. Dva použité výňatky z profilu mé katedry celkem jednoznačně ukazují, jak je pandemie velkou sociologickou záležitostí, jelikož zásadním způsobem ovlivňuje život nás všech. Jak jste si určitě už sami na vlastní kůži vyzkoušeli. V dnešním článku bych vám ráda dala update o tom, jak se žije v coronavirovém vězení mě a jak jsem naštvaná na celý svět.
Tyhle krásné roušky nám ušila jedna známá. Když už .. tak aspoň stylově.
Tento týden jsme měli za úkol sepsat sociologickou úvahu na téma "Já a coronavirus" do předmětu, u jehož zapsání jsem ještě v únoru netušila, jak osudový v tento semestr bude - Sociologie medicíny. Přednášky tohoto a i všech ostatních předmětů nám sice zrušili, ostatně zavřeli i celou školu a všechny budovy, číst zadané texty však mohu nadále a u tohoto úkolu jsem se ač nerada, poměrně rozvášnila.
"Kvůli potenciálnímu riziku nárůstu jedinců neschopných naplňovat své
sociální role se vláda rozhodla uplatnit nad námi všudypřítomnou moc, a to
prostřednictvím principu dohledu, který je umožněn shromážděním „stáda“ v jednom
prostoru, konkrétně vnitru státních hranic, které nám zakázali překračovat... Oba s přítelem si tak neseme stigma nemoci, kterou sice ani jeden
z nás nemáme prokázanou, ale která nám narušuje životy kvůli nutnosti
dohledu ze strany našich vlád a celoplošně zavedené disciplinární moci plynoucí z vyhlášených sankcí v případě porušení kteréhokoliv
z nařízení. Sama to chápu tak, že jsem se dostala do „vězení“ kvůli nulové
nebo nízké disciplíně jiných."
Krátký výňatek z mé úvahy, který myslím celkem explicitně vyjadřuje, jak se aktuálně cítím a jak vnímám současnou situaci. Naprosto rozumím všem nařízením, které nám vláda udělila a také rozumím tomu, proč je udělala. Osobně jsem ale velmi zásadně proti tomu, jak se nebere ohled na žádné okolnosti a osobní záležitosti lidí. Už druhý týden čtu a hledám křížem krážem internetem všechny možné výjimky jak obejít zákaz vycestování a celý problém s uzavřenými hranicemi. Možná si teď řeknete, proč ta holka prostě nesedí doma na zadku a nepočká, až to přejde jako my všichni ostatní? Protože ta holka .. má za hranicemi kluka. Který je aktuálně zavřený v podobném vězení v Holandsku, kde si tamní vláda myslí, že vše vyřeší nic neděláním a vybudováním jakési hromadné imunity. Pokud se příteli podaří tenhle šíleně nezodpovědný stát, který jeho i další kamarády ohrožuje, opustit a dostane se na domovské Slovensko, kde ho pro změnu zavřou na 14 dní do povinné karantény. Kterou naprosto schvaluji, přece jenom prevence je základ. Bohužel nastává další problematická situace .. je Slovák s trvalým bydlištěm na Slovensku. A já jsem Češka s trvalým pobytem v Česku. Tudíž máme naší vládou oba zakázáno překročit hranice a vidět se spolu. A to na domu neurčitou, protože kdo k sakru ví, jak dlouho bude tohle všechno trvat. Ještě se mi někdo divíte, proč jsem pořád tak negativní?
Zoufalství a naprostá bezmoc, psychická nepohoda a k šílenství dohánějící snaha tuhle patovou věc nějak vyřešit. Jenže ono to řešení nemá, pokud nechci porušit zákon a stát se uprchlíkem, který nelegálně překročí hranice. A víte, co je na tom nejhorší? Že všem je to jedno. Nikdo na takovéhle případy jako je můj vztah na dálku s cizincem nemyslel. Nikoho to nezajímá, všichni akorát řeknou, že to musíš vydržet. Ale jim se to kecá, oni mají svoje nejbližší doma a ještě si stěžují na to, že s nimi teď musí vydržet 24/7, když nechodí do práce. Takže se mi prosím nedivte, že mě vytáčí všichni ti falešně pozitivně naladění lidé, kteří tvrdí, jak je karanténa vlastně super, protože teď můžeme trávit čas s rodinou, zpomalit se a uvědomit si celou řadu věcí. Jo .. možná si to teď uvědomujete, ale kolik z vás se budou něčím z toho řídit, jakmile se naše životy vrátí k normálu? Nikdo .. jsou to zase jenom kecy jako vždycky.
Takže co teď vlastně dělám? Každý den to stejné. Nepracuji, takže brzo se k tomu všemu přidá ještě finanční krize. Z Brna jsem ještě před zavedením karantény odjela domů, kde již druhý týden sedím zavřená v bytě, čtu články do školy, píšu eseje, koukám na seriály a cvičím. Aspoň k něčemu je to dobré, jelikož se tak nudím, že aspoň každý den dvě hodiny posiluji a tancuji. Stále totiž naivně vymýšlím nové sestavy na moje pracovní léto v Bulharsku, kam stále věřím, že v půlce června odletím. Stejně jako stále naivně věřím, že 1.4. skončí karanténa a do konce dubna se otevřou hranice. Kdo by kdy řekl, že budu ve svých 23 letech řešit, jak se dostat ke svému příteli do státu, který nebýt dvou namyšlenců, kteří si chtěli vládnout svému písečku, ještě kdysi patřil ke státu našemu.
Aspoň mám čas si občas něco ukuchtit a i to konečně vyfotit. Za normálního provozu, na to čas nikdy nebyl. :D
Možná zvláštní kombinace batátů, vajíčka a zeleniny, když já tenhle mišmaš prostě miluju!
Nejlepší svačinou je stejně nakrájené ovoce .. obzvlášť teď, když se každý vitamin v těle hodí.
Nedávno jsem si v Lidlu koupila nový mixér a je vážně parádní. Stál 600 korun, rozmixuje i zmražené a navíc má nádhernou tyrkysovou barvu.
Vážně se omlouvám, že dneska nemám absolutně nic pozitivního, co bych vám předala, ale chtěla jsem si zaznamenat svoje pocity. Pevně věřím, že vám v snad brzké době napíšu další update, ve kterém celá šťastná oznámím, že se to celé vyřešilo. Tak jako doufáme všichni. Budu se na vás těšit u dalšího článku, který bude pozitivnější. Slibuju. :)
7 komentářů
Ja verím, že sa postupne začne situácia zlepšovať. My sme s priateľom ostali v Prahe, kde dlhodobo žijeme. Nechceli sme nakaziť našich blízkych. Veľmi ma štvú ľudia, ktorí napriek situácii nie sú schopní dodržať tak jednoduché pokyny ako nosiť rúško. Mimochodom tie tvoje sú naozaj krásne. :)
OdpovědětVymazatDoba je teď šílená, ale musíme to nějak zvládnout - zase bude lépe! :) Moc hezké roušky, také jsme si podobně barevné vyrobili. :)
OdpovědětVymazatTak psát do školy úvahu právě na témě koronavirus je zajímavý. :D Asi taky zavedu to cvičení, protože skoro jen sedím, pokud tedy něco nekuchtím nebo neuklízím a to není dobrý.
OdpovědětVymazatTy první dva úryvky mě nejdříve vyděsily, pak mi po přečtení i tvé úvahy došlo, že je to pravda pravdoucí. Na celém viru mě snad děsí už jen to, že jsem slyšela desítky rozhovorů a studií o tom, že není reálné, aby byl tento virus, který právě změnil život téměř všem lidem na této planetě, byl na 100 % přírodní. Všechno prý naznačuje tomu, že to prostě "omylem" od někud, nějakým nedopatřením uniklo. Víc o tom vědět snad ani nechci.
OdpovědětVymazatTvoje pocity z karantény a zavřených hranic naprosto chápu a rozumím tomu, že tě to trápí. Nebo spíš sere? I mě to celkem komplikuje život. Když pominu zrušenou dovolenou s přítelem a rodiči v apartmánech v Rakousku, nejistotu ohledně maturit a prostě ten fakt, že reálně nikam nemůžu, tak ani já se teď nemůžu vídat s přítelem, který od nás bydlí cirka 30 kilometrů.
Oba máme v rodině staré babičky a dědy, s kterými jsme téměř nonstop v kontaktu, takže prostě nechceme nic riskovat. Navíc je mi pořád jen osmnáct a doma prostě nemám poslední slovo, takže tak. Kromě toho, že jsem už asi tři týdny neviděla svýho kluka jsem doslova nucená trávit už třetí týden zavřená s rodiči doma. Asi bych měla být víc vděčná za to, že nemusí denně do Prahy a mají možnost home-officu a jsme všichni v pořádku, ale jen si zkus představit, jaké je to peklo, když jsi jedináček.
Uzavřené hranice mi kromě lyžování v Rakousku překazili i plány na léto. Původní plán byl, že opět pojedu na jazykový kurz, tentokrát do Mnichova. Vzhledem k situaci v Německu to zatím nepřipadá v úvahu.
Posunutí nebo zrušení maturit je další věc, která mě vytáčí. Všichni mají problém s tím, že to dostaneme "zadarmo". Na obranu musím říct, že třeba z filosofie (ke které vážně potřebuji slyšet nějaký výklad a napsat si své poznámky), jsme nestihli probrat asi čtyři maturitní otázky. Celá ta nejistota, jestli se nakonec maturity konat budou, nebo nebudou mi absolutně nepřidává k motivaci ke studiu... Pomíjím to dlouhé, pomaturitní volno, o které letos přijdeme. Maturitu podle průměru zhodně to nevnímám jako nějakou výhodu, i když by mi zajistila krásné vyznamenání. :D
Nezbývá nám asi nic jiného, než se snažit na celé situaci najít cokoliv pozitivního a těšit se, až se to všechno vráti k normálu. :) Tak držím palce, ať se vidíte co nejdřív. <3
Tereza's journal
Ano, je to náročná doba. Vůbec ti to neposkytne útěchu, ale nejsi sama, kdo řeší podobné problémy. Já mám za hranicema třeba tátu - v práci. Kvůli novému nařízení nesmí domů, nejdříve za tři týdny a ještě dva týdny stráví v karanténě. Kdo ví, jak dlouho tento stav bude trvat. Naštěstí máme alespoń mobily - můžeme si volat i se vidět, i když samozřejmě osobní kontakt nic nenahradí..
OdpovědětVymazatTo zvládneme i zvládnete!
Stále máš přítele v Holandsku? A jak to vůbec dopadlo? Kamarádce se o víkendu vrátil, už je v karanténě. :)
OdpovědětVymazatJinak já karanténu také schvaluji, sama jsem v ní, ale díky strachu kolegů v práci... ale místy mi připadají omezení trochu mimo a vůbec se nedivím, že vzniká spousta vtipů na vládu a vedení toho celého. :) Držím palce ať se ti to vyřeší, nebo snad se už alespoň trochu povedlo? Já doufám, že tohle brzo přejde, nicméně včera mi můj blízký napsal, že se situace mění a fabriky se otevírají pomalu až od konce dubna, že se to zase posunulo... pracuje v mezinárodní firmě a dostávají aktuální přehledy jak to jde tady a jak ve světě.
Somethingbykate
Mrzí mě, že u vás je to takhle a naprosto rozumím tomu, že jsi naštvaná, taky bych byla. Já přítele nemám, takže naštěstí nic takového neřeším, ale situaci vidím ještě trošku z jiného pohledu a taky jsem kvůli tomu naštvaná. Štvou mě lidi, kterým je všechno jedno a mají pocit, že jsou naprosto neohrožení. Nikdy jsem nebyla typ, kterej by propadal panice a ani jí propadat nebudu, ale díky lidem mám občas strach. Mám totiž autoimunitní poruchu a těžší chronické astma. A navíc kvůli zdravotním problémům jsem doma už čtyři měsíce a celkem mi z toho už hrabe :D A mrzí mě, že jsou kolem mě lidi, který mi do očí řeknou, že si roušku prostě nevezmou, protože se jim v ní blbě dýchá. Každopádně si nechci a nebudu stěžovat, všechno zlé je k něčemu dobré :) Tobě držím palce, ať se vaše situace brzy vyřeší a můžete být spolu :)
OdpovědětVymazatPauline's Tiny World