Za každým pěkným bikiny body stojí pořádná dřina. A za každou dřinou stojí pořádná motivace. Ta je u mě důležitým a prvním krokem k tomu, abych se sebrala a začala něco dělat. Pravidelně cvičit, ať už doma nebo venku nebo ve fitku, jsem se snažila už několikrát, ale teprve nyní mi to vydrželo déle jak dva týdny. Poměrně pravidelně jsem se sice hýbala vždy, ať už to byl volejbal, tanec nebo animování, ovšem klasické holčičí cvičení, rozuměj kardio a posilovačky, jsem vždy odsuzovala. Nechápala jsem, jak může někoho bavit chození do fitka, kde se akorát potíš mezi miliardou lidí, kteří tě očumují a porovnávají si s tebou svaly, plochá břicha nebo pevnost zadku. Nechápala jsem ani lidi, kteří cvičili doma podle různých videí, protože jsem to vnímala jako něco extrémně nudného. Raději jsem si chodila zahrát nějaký sport. Na začátku tohohle roku jsem si ale řekla, že je čas se hecnout a přece jenom vyzkoušet něco nového. A jelikož jsem objevila čistě holčičí fitko nedaleko mého brněnského bytu, řekla jsem si, že mu přece jenom dám šanci. Bez těch smradlavých chlapů honících si ego na počtu zvednutých kilogramů by to nakonec nemuselo být tak špatný. A taky že nebylo.

Ambiciózně jsem si koupila permanentku na 10 vstupů. Jenže ta to úplně nevyřešila, jelikož jsem nevěděla, jak na strojích cvičit, ani co cvičit, abych spalovala, hubla a zpevňovala, ale nerostly mi nějak extrémně svaly. Stehna, zadek i ramena mám kvůli robustnější postavě už tak dost velké. A tak jsem se obrátila na trenérky ve fitku, které mi udělaly plán. Za pouhých 200 korun na základě měření z Inbody stroje, který vám ukáže množství tuku, svalů a vody v těle. Plán se mnou na prvních dvou návštěvách velmi milé a ochotné trenérky i odcvičily a já tak přestala mít pocit trapnosti z toho, že nevím, jak se na který stroj posadit. Začala jsem si ve fitku zvykat, začalo se mi tam líbit a začala jsem tam chodit ráda. Ten pocit, že může člověk na dvě hodiny úplně vypnout a jenom poslouchat oblíbené podcasty a u toho ještě udělat něco pro své tělo, byl vážně super. Po každé návštěvě fitka jsem na sebe byla pyšná.

Jenže pak přišla pandemie, fitka se zavřely a já začala řešit, co dál. Moje motivace přetrvávala, a tak jsem začala hledat varianty. Našla jsem možnost cvičit podle tréninků onlinefitness, kde nabízejí měsíční členství za korunu. O tom už jsem vám psala. A píši vám to podruhé, protože mi to přijde vážně super. Spolupráci s nimi nemám, bohužel. :D A tak se stalo, že doma cvičím poctivě 6 dní v týdnu už čtvrtým týdnem. Ptáte se, kde beru motivaci? Tak přesně o tomhle je dnešní článek.

1) Motivuje mě, když vidím, že jsem schopná trénink zvládnout.

Každý z nás má některou část těla silnější a některou slabší. Já například ráda cvičím nohy a zadek, a ačkoliv mě obě oblasti u některých cviků dost pálí, vím, že celou sérii zvládnu dotáhnout do konce a povětšinou i v tempu trenérky, protože mám tyto partie zkrátka silné. Horší je to u břicha, to jsem měla slabé vždy a bohužel pořád mám. Jakmile jsem nucena dělat za sebou tři série cviků na břicho, už u druhé naprosto umírám v bolestech a cviky začínám (ač nechtíc) tahat jinými částmi těla. A přitom zrovna břicho bych asi jako spousta z nás chtěla mít vážně ploché a svalnaté. Neříkám, že chci mít na pupku vysázených šest pořádně nakynutých buchtiček. Ale kdyby bylo místo vypouklého plošší, nezlobila bych se.
Bohužel tréninky zaměřené čistě na břicho zkrátka nezvládám a to mě šíleně demotivuje. Pokud cvičím nějaký trénink, který už v prvních 10 minutách cítím, že absolutně nezvládám, cvičení mě v tu ránu přestane bavit a nemám žádnou motivaci ho dokončit, protože místo příjemného pálení a pocitu dobře odvedené práce, mě akorát vše bolí a jsem na sebe naštvaná, že jsem to nezvládla. A to je pro mě základ - ten pocit, který během cvičení mám. Proto se snažím vyhledávat tréninky, které jsou rozložené pokud možno na posilování celého těla nebo více partií naráz a které obsahují i nějaké to kardio. Pokud ho nemají, dávám si ho většinou ještě sama po skončení lekce buď na rotopedu nebo tancem. Zkrátka a dobře mě motivují tréninky, které během jejich cvičení cítím, že jsem schopna dokončit.


2. Motivuje mě různorodost. 

Právě na onlinefitness je skvělé, že mají hned několik různých lekcí každý den a ty se v týdnu mění. Ráda si proto každý den dám jiné cvičení od jiné lektorky, abych cvičila na všechny partie a abych měla každý den něco nového. Druhý bod, který mi totiž bere mou motivaci je to, když musím každý den cvičit to samé. Nevadí mi, když se cviky v různých typech cvičení opakují, ale musí být zkrátka jinak složeny za sebou, protože pokud mám každý den to samé, okamžitě mě to přestává bavit a ztrácím motivaci.


3. Motivuje mě odškrtávání si jednotlivých dnů. 

Tohle je podle mě nějaká úchylka nebo obsese ale vážně zbožňuji ten uspokojující pocit, když po cvičení mohu v diáři udělat u daného dne fajku, která značí, že jsem zvládla v dané den jeden trénink odcvičit. Když pak v neděli, které si nechávám volné na odpočinek, vidím celý týden zaznačený, mám ze sebe vážně dobrý pocit a motivuje mě to takhle zvládnout i další týden.


4. Motivuje mě představa léta.

Původní plán byl, že celé léto dvacet dvacet strávím prací animátorky v hotelu na Slunečném pobřeží v Bulharsku. A jelikož animátoři stráví většinu svého dne u bazénu nebo u moře cvičením, tancováním a soutěžemi, znamená to taky spoustu času ve sportovní podprsence a plavkách. Celkově v létě miluji nosit odhalenější outfity, ale vždy mě v nich celkem brzdila má postava. Proto mě při samotném cvičení motivuje hlavně představa mě samotné v různých croptopech a plavkách na pláži v Bulharsku, jak se budu sama sobě líbit a jak to bude všechno skvělé. Možná to zní dost narcisticky nebo divně, ale když zkrátka držím třeba plank (cvik kdy se držíte na natažených rukou a nohou ve sporu, který nesnáším) a už se mi fakt klepe celé tělo a říkám si, že to nedám, tak si vzpomenu na tuhle svou představu a nakonec to vždycky vydržím, protože ten chtíč a ta motivace moct nosit v létě krátké kraťasy a croptopy jsou zkrátka velké. :D


5. Motivuje mě, jak vypadám. 

Ačkoliv jsem psala, že aktuálně ještě nemám své vysněné tělo a bůhví, jestli ho vůbec někdy budu mít, tak jsem se sebou i tak víceméně spokojená. Naučila jsem se dělat ze svého většího zadku přednost a zkrátka jsem se s ním smířila. I ta svoje širší ramena už jsem se naučila snášet a jediné, co mi pořád trochu vadí, je to vypouklejší břicho. Naučila jsem se ho ale určitými způsoby skrývat, ať už se jedná o oblečení s vysokým pasem, které ho umí stáhnout nebo o dobré úhly na fotkách. Zkrátka a dobře mě velmi motivuje, když se na sebe po cvičení (v zrcadle nebo i zpětně na fotkách) podívám a řeknu si, že jo, je to dobrý, vypadám dobře, líbí se mi, jak vypadám a i si třeba v tom obtaženém sportovním oblečení připadám celkem sexy. Opět to zní zřejmě narcisticky a možná trochu úchylně, ale fakt mi pomáhá ten pocit, že se sama sobě líbím a že ta motivace cvičit je kvůli tomu, aby to bylo ještě lepší. Kdybych si neustále říkala, jak to stojí za prd, tak by mě to spíše odradilo, než motivovalo to nějak zlepšovat.


Aby bylo jasno, tak se nesnažím nějak extrémně zhubnout, přejít na zdravý životní styl nebo se stát nějakou fitness girl. Jednoduše chci trochu zpevnit své tělo a nějak se pravidelně hýbat. Bohužel jsem si vědoma toho, že pokud nezačnu omezovat i svoje tláskání sladkého a všelijakého dalšího nezdravého jídla, tak se svého plochého břicha zřejmě nikdy nedočkám, ani když budu pravidelně cvičit další rok. V jídle se ale zkrátka omezovat neumím a ani nechci, protože jím ráda a jím ráda věci, které mi chutnají, i když nejsou tak úplně zdravé. Proto nechci, aby to tady vyznělo, že když jsem zvládla dva měsíce pravidelného cvičení, tak vám teď budu radit, jak na to. Jenom jsem vám chtěla prozradit, v čem tkví moje motivace a co mě pomáhá k tomu, abych se každý den donutila si na tu hodinku zkrátka zacvičit. Tak třeba to některé z vás pomůže najít tu vaši motivaci. :)