Určitě jste to všichni někdy zažili. Jeli jste s rodiči na dovolenou a v hotelu vás u bazénu nebo večer v divadle přivítal tým mladých, energických lidí, kteří si říkali animátoři a slibovali vám dny plné zábavy, sportu a nezapomenutelných zážitků. Na každé dovolené jsem si animátory během prvních pár hodin zamilovala. Jsem velmi akční člověk a šíleně mě bavila všechna ta sranda, kterou uměli při různých aktivitách udělat. Všichni se s nimi chtěli kamarádit. A já si tehdy v pubertě na dovolené v Tunisu řekla, že tuhle práci chci taky jednou zkusit. V maturitním ročníku jsem si  řekla, že prázdniny mezi střední a vysokou jsou ideální příležitostí, abych do toho konečně šla. A tak jsem začala hledat možnosti. 

Objevila jsem českou animační agenturu Animationpoint, která kromě možnosti vyjet jako animátor nabízela také víkendové školení. Řekla jsem si proč ne, alespoň zjistím, jestli je to vážně práce pro mě. Školení byl opravdový masakr. Za celé tři dny jsme se skoro nevyspali a pořád se něco učili. Jak moderovat, jak hrát divadlo, jak vést různé aktivity, jak hrát různé sporty .. bylo to vyčerpávající a popravdě jsem tehdy odjížděla s velkými pochybnostmi o tom, jestli je tohle to pravé ořechové. 

Nenechala jsem se však odradit, za zkoušku člověk přece jenom nic nedá. Přihlásila jsem se se na první castingový výběr animátorů do Řecka, který mi bohužel nevyšel. Byla jsem zklamaná a nechtěla to jen tak vzdát, takže jsem si hledala i další firmy, až jsem narazila na slovenskou agenturu Pro Staff, která pořádala v Brně casting na výběr animátorů do Itálie. A tentokrát to vyšlo. Vzali mě a já se začala těšit na svoje italské dobrodružství. 

Odjížděla jsem v půlce června 2016. Bylo mi 19 a měla jsem poprvé strávit tři měsíce sama v zahraničí. Byla jsem nervózní, ale do sportovního hotelu nedaleko jezera Lago di Garda u Verony jsem se moc těšila. Svoje dobrodružství jsem tehdy započala na pražském Florenci, odkud jsem cestovala 13 hodin autobusem do Verony. Tam jsem kupodivu zvládla přestup na vlak, který mě odvezl do nedalekého městečka Peschiera del Garda, kde mě měl vyzvednout můj šéf. Znáte Italy .. tvrdil, že mě za 10 minut vyzvedne, no nakonec jsem tam celá nervózní s miliardou tašek stála asi půl hodiny. Za úspěch jsem ale považovala to, že vůbec přijel. A dokonce měl s sebou kolegyni Slovenku, což mi začátky dost usnadnilo, jelikož jsem po příjezdu do hotelu a poznání celého animačního týmu rychle zjistila, že jsem jediná, která není Italka nebo neumí italsky. A že se v celém 23 členném týmu nachází pouze tři lidi, kteří umí alespoň trochu anglicky. No .. kulturní šok v plné parádě. 

Hotel byl nádherný a veliký. Složený z několik různých apartmánových domečků, tří bazénů, wellness centra, posilovny, hlavní haly a obřího sportovního areálu s několika hřišti včetně golfového. Mimo to měl také krásné divadlo, které se stalo mým druhým domovem a nejnenáviděnějším místem. Trénovali jsme tam totiž nonstop. Ráno před začátkem aktivit, o polední pauze ve 35 stupních, v noci po skončení večerního programu. Abyste to správně pochopili, pohybově jsem celkem nadaná, slyším rytmus, celkem se umím hýbat, ale rozhodně nejsem žádná profesionální tanečnice, s čímž měl evidentně náš šéf a choreograf problém. Vymysleli totiž rovnou tři muzikály, které jsme měli hostům předvádět týden po našem příjezdu. Takže si dovedete představit kolik dřiny a času stálo to celé nacvičit. Do dnešního dne si některé tance z Frozen pamatuji. :D A i když byla vystoupení nakonec vážně krásná a sklidili jsme od hostů velký obdiv, stále mám při vzpomínce stažený krk ze strachu, že něco zkazím a dostanu za to slušně vynadáno. Ostatně Italové .. ti svoje emoce projevují až příliš rádi a až příliš hlasitě. Možná proto po nás jeden večer náš 165 centimetrů vysoký šéf házel židle. :D 

Práce to byla vážně náročná. Velký hotel, spousta hostů, velký tým, celá řada aktivit. Člověk se od ranních devíti hodin do noční jedné hodiny téměř nezastavil. Akorát tak na jídlo. Musel být nonstop energický, pozitivní a s úsměvem na tváři. Pořád komunikovat s hosty, hrát si s dětmi a dělat, jak ho to baví. Ano, většinu času mě to bavilo, ale každý má občas chvíle či dny, kdy mu zkrátka není hej. Byla jsem mladá a neuměla si prosadit svoje. Můj šéf byl oproti mě o dost starší a choval se k nám jako k dětem. Měli jsme velké rozepře. Zkrátka jsem asi tehdy ještě nebyla připravená na takovou dávku animační reality. A ačkoliv jsem si našla jak v týmu, tak v řadách našich hostů skvělé kamarády a zažila tam spoustu party a nezapomenutelných okamžiků, po měsíci jsem své italské dobrodružství vzdala a s vyčerpáním a slzami v očích odjela zpátky domů. Není ostuda si přiznat, že někde nejste spokojení. A já tehdy udělala to nejlepší, co jsem mohla, protože kdybych tam zůstala, zbytek léta bych se trápila a tuhle práci si totálně znechutila. A navíc bych nedostala možnost vyzkoušet ji jinde, kde mi bylo nakonec stokrát lépe. 

Po návratu domů jsem nevěděla, co se zbytkem léta. Smiřovala jsem se s tím, že opět skončím někde za pokladnou a unudím se k smrti. Osud ale asi zřejmě tušil, že tahle práce je prostě pro mě a úplnou náhodou mi přihodil další možnost. Zmiňovaná agentura sháněla animátora do aquaparku na Moravě, nedaleko Brna, kde jsem měla nastoupit od září na vysokou. Vnímala jsem to jako super šanci v tamních končinách (pocházím z druhého konce republiky) alespoň poznat nějaké nové lidi a okouknout terén před samotným začátkem studia. Nabídku jsem přijala a po týdenním návratu z Itálie jsem si opět sbalila kufr a vyrazila vstříc Aqualandu Moravia. 

Tam na mě čekal čtyřčlenný animační tým Slováků a ubytování v kempu pod aquaparkem, a to pozor .. ve stanech. Ano skutečně jsem zbylý měsíc a půl prázdnin strávila žitím ve stanu. Ne nebylo to lehké, ale člověk si na to spaní na zemi a ve spacáku celkem rychle zvykl. Ostatně dost nám k tomu tehdy pomáhaly každodenní party s vínem, které na Pálavě teklo proudem. Ve stanu jsem žila se svými dvěma slovenskými kolegyněmi, které se staly rodinou. Neskutečně jsme si sedly a věřím, že i díky nim jsem propadla kouzlu téhle práce. Když totiž s někým žijete a pracujete 24/7 po dobu měsíce a déle, skutečně se s ním sžijete a fungujete jako jeden. Byli jsme výborný tým. Náš šéf byl naprosté zlatíčko v porovnání s tím šíleným Italem. :D A já jsem mu vděčná za všechny rady, které mi dal a které ze mě udělaly dobrou animátorku. 

Náplň práce v Aqualandu byla ve spoustě věcech jiná. S hosty jsme netrávili tolik času, jelikož se nejednalo o hotel, kde by byli dlouhodobě ubytovaní, ale spíše o jednorázové návštěvy, takže jsme se nikdy nestihli tolik poznat. Také jsem se dostala i k fitness aktivitám a k dětem, což byla oproti Itálii změna, jelikož tam jsem byla zodpovědná hlavně za sport. Mluvení do mikrofonu se stalo mým denním chlebem, což byla veliká změna a myslím si, že i kvůli tomu mě ta práce začala mnohem víc bavit. Vždycky jsem totiž byla ráda středem pozornosti a ten pocit, když cvičíte a cvičí s vámi celý bazén nadšených hostů, je vážně k nezaplacení. Strávila jsem tam druhou půlku léta a jsem strašně ráda, že jsem se rozhodla dát animaci po té špatné italské zkušenosti ještě jednu šanci. V Aqualandu totiž pracuji dodnes. 

Následující léto jsem dostala opět nabídku pracovat v Aqualandu a tentokrát rovnou jako šéfka. Samozřejmě jsem nabídku přijala a těšila se na další skvělé léto. Opět jsem dostala tým samých Slováků a opět se z nich stala moje letní rodina. Léto bylo trošku jiné, přece jenom už jsem tentokrát bydlela na svém studentském bytě v Brně a nemusela každý den pít litr vína, abych se v tom stanu alespoň trochu vyspala. :D I tak jsme si ale celé léto užili a já se zase akorát utvrdila v tom, že je to zkrátka nejlepší práce, jakou jsem mohla dělat. I když přiznávám, že nosit skoro každé ráno klaunský kostým a zdravit v tom návštěvníky nebylo úplně komfortní. 

V Aqualandu animuji dodnes. Mimo letní sezonu jezdím poměrně pravidelně animovat na víkendy a vždy si to strašně užiju. Dělat práci která mě baví, je zkrátka sen. Dostala jsem se díky animaci hned na několik různých míst, poznala celou řadu skvělých lidí, vyzkoušela si spoustu věcí a získala obor, ve kterém můžu s klidem na duši říct, že jsem vážně dobrá. Ráda bych, abyste si z tohohle článku odnesli to, že každá zkušenost, ať už dobrá nebo špatná, se vám hodí. A že se vážně občas vyplatí, dát něčemu nebo někomu druhou šanci. Možná vás totiž může překvapit, jak vás něco může začít nakonec bavit. 

Druhou půlku mého animačního příběhu vám sepíšu zase v dalším článku. V tom se vrátíme do léta 2019, kdy jsem pracovala jako animátorka na třítýdenním ozdravném pobytu s dětmi a povyprávím vám také některé moje další zkušenosti s výběrem vhodné agentury a nabídky a o tom, co mě čeká toto léto a na co se vy tady na blogu můžete těšit.