Je čas to konečně uzavřít a to i tady na blogu. Je tomu přesně měsíc, co jsem se vrátila ze svého letního bulharského dobrodružství, a ačkoliv mám pocit, že moje mysl zůstala tam a já se po Brně jenom tak bezmyšlenkově potuluju, nastala ta chvíle, kdy se musím za Sunny beach naposledy ohlédnout. Ukážu vám proto posledních pár fotek a prozradím, co mi Bulharsko dalo, vzalo, ale hlavně .. co mě naučilo.

Jestli jsem se na něco domů těšila, tak to bylo rozhodně jídlo. Ne že by bulharská kuchyně byla špatná, zkrátka a dobře si ale pojďme narovinu říct, že all inclusive stravování je zábava možná tak dva týdny. Pak už vám to ale začne lézt i ušima. Výběr na obou hotelech jsme sice měli poměrně rozmanitý, ovšem po skoro třech měsících už se rozmanitost i na švédských stolech udržuje poměrně těžko. Nakonec jsem proto zakotvila u své rutiny, která se skládala z lívanců ke snídani a z krájené okurky, kuřecích nugetek, hranolek, špaget nebo cukety k obědu a večeři. Bulharsko mi proto vzalo pár centimetrů, kilo a ukázalo mi, že i na all inclusive se fakt dá zhubnout. :D 

Úplně to nejvíc, co mi Bulharsko ale dalo, jsou tihle dva. A píšu to tady už v několikátém článku, protože nemůžu být vděčnější za to, že jsem je potkala. Věčně usměvavá Terezka mě naučila, že člověk musí být happy i za maličkosti, protože better something than nothing a že je důležité si hlavně věřit. Jeden z nejzvláštnějších ale zároveň nejhodnějších osob, které jsem kdy potkala, Dani mi zase připomněl, jak je skvělý být občas bláznivý, ale že je zároveň potřeba nad svými kroky přemýšlet. Hlavně mě ale naučil, že nehledě na slova, v očích vždycky najdeš pravdu.

Hey Bulgaria .. for the last time here.. thanks for everything.  I found there another piece of me.