Konečně řídím | Autoškola
dubna 08, 2022
Řídit auto pro mě byla vždycky poměrně nereálná představa. Můj orientační smysl a technická zručnost stojí za nic, a proto jsem se do autoškoly při dosažení plnoletosti příliš nehrnula. Ostatně na maloměstě, kde si všude dojdete pěšky, jsem ho ani nepotřebovala. Jak už to tak ale v dnešní době bývá, každá dovednost se nejenom na trhu práce hodí a čím víc se blížil konec mých školních let, tím víc jsem zjišťovala, jak se takový řidičák v životopise může stát výhodou. Ze strachu a všemožných okolností mi ale trvalo skoro pět let se rozhoupat. Až došlo na letošní únor, kdy jsem nakonec (jak řekli někteří mí kamarádi) začala na stará kolena řídit a překonala svůj strach.
Nebudu vám lhát, v posledních letech nastalo nespočet situací, kdy jsem si říkala, jak by bylo fajn to auto mít, sednout do něj a prostě si někam dojet. Běhat všude pěšky sice přispívá linii, ale také bere spoustu času. Naštěstí jsem odešla na vejšku do velkého města, kde mi s tímto problémem pomohla hromadná doprava, a já proto problém řidičáku odsunula. Peníze na auto jsem stejně neměla a udělat si řidičák, abych pak neměla co řídit, mi přišlo jako nemysl.
První impuls přišel s ukončením bakaláře. Školní roky se začaly chýlit ke konci a s prozkoumáváním pracovních nabídek přišlo na to, že řidičák se vážně může hodit. A že je dokonce k některým pozicím i potřeba. Začala jsem tudíž vymýšlet plán, že nastoupím do autoškoly v Brně a budu se učit řídit během semestru. Jenže přišla pandemie a kromě jiného se zastavily i autoškoly. Řidičák se tudíž opět posunul, a to na jaro 2021, kdy mi zbýval poslední rok do ukončení magistra. Bohužel ani tehdy mi osud nepřál, jelikož mi žádná škola nebyla schopna zaručit, že do léta řidičák stihnu udělat, jelikož doháněli kurzy se studenty z pandemie. A abych si nechala vzít léto a Erasmus kvůli blbému autu? Nepřicházelo v úvahu a plán se tak opět odsunul.
Největší zlom nastal během Erasmu. Nabídky na letní pozice se začala otevírat a já chtěla změnu. Po pěti odanimovaných sezónách jsem si chtěla vyzkoušet serióznější pozici, kterou jsem také získala. Podmínkou však bylo jediné .. stát se do léta aktivním řidičem. Tehdy mě to naprosto vystresovalo, jelikož jsem najednou měla ultimátum na věc, kterou jsem tak dlouho odkládala. Nezbývalo ale nic jiného než to nějak vymyslet. A tak jsem si díky pomoci rodičů (maloměsto znáte to, všechno se jede na známosti :D) domluvila místo v autoškole u nás ve městě, kde mi slíbili řidičák do dvou měsíců. A tím se vytvořily plány, co bude po Erasmu. Dvouměsíční návrat domů s hlavním cílem: stát se řidičkou.
Do autoškoly jsem nastupovala s velkou pokorou a taky s velkým strachem. Ostatně se stejnými pocity jsem ji i ukončovala, ale k tomu se teprve dostanu. Nastoupila jsem v půlce února do individuálního kurzu, což v krátkosti znamenalo jízdy 4x týdně a 2x týdně individuální hodiny teorie. Dostala jsem skvělého instruktura, kterému vděčím za mnohé. Všechno mi trpělivě vysvětlil, ukázal, nikdy na mě nezvýšil hlas a vždycky jsme si spolu během jízd fajnově zavtipkovali. A co jsem tak slyšela od kamarádů, právě dobrý instruktor a to, jak si vzájemně sednete, dělá nejvíce.
Stále mám v hlavě svoji první jízdu. Měla jsem obrovskou radost z každého rozjezdu, klepaly se mi ruce na křečovitě drženém volantu, neuměla jsem přeřadit a brzdila jsem pořádným cuknutím. V tu chvíli se zdálo nemožné, abych jednou vyjela na silnice. Ale vyjela, a to hned o tři dny později. Na okresky a pak do města. První vjezd na kruhák mi málem přivedl infarkt. Rozjet se, přeřadit, točit volantem, směrovka a ještě hlídat všechno okolo .. šílenost! Nechápala jsem, jak to všichni dělají s takovou pohodou. :D
Spojka a pravidla silničního provozu se staly věcí, nad kterou jsem přemýšlela každý den. Testy v mobilní aplikaci, na webu a pročítání učebnice byla najednou "zábava" na každý večer. Jízdy několikrát do týdne mi braly spoustu energie, pozornosti, ale také času. Toho se dvěma pracemi a diplomkou úplně hodně nebylo, ale byla to priorita. Víceméně jediná věc, která mě doma držela. A protože jsem byla fakt pilná, po sedmi týdnech nastal den, kdy jsem měla jít ke závěrečným zkouškám.
Jeden by si řekl, že po šesti letech na univerzitě, už budu na zkoušky zvyklá a nebude mě to nijak zvlášť stresovat. Bohužel to bylo přesně naopak. Poslední tři zkušební jízdy jsem sama sebe uvedla do pozice, kdy jsem se snažila soustředit na všechno a nesoustředila jsem se pořádně vlastně vůbec na nic, čímž jsem dělala úplně zbytečné chyby. To mě přivedlo do ještě větší paniky, že zkoušky nedám a budu muset čekat na opravu a tím oddálit svůj odlet. Doma by mohli vyprávět, jak na hlavu jsem den před zkouškou byla.
S třesoucíma se rukama i nohama jsem došla v den zkoušky na úřad, test jsem měla za deset minut na 100 %, čímž jsem si byla jistá, protože neustálé opakování otázek v aplikaci mě prostě donutilo si všechno zapamatovat. Největším strašákem ale byla právě jízda. To, že si pomalu ani nepamatuji, kde jsme jezdili, asi mluví za všechno. Soustředila jsem se natolik, že jsem moc nevnímala ani komisaře ani instruktora. Naštěstí se mi povedlo zaparkovat couváním asi nejlíp za celou autoškolu a když jsem dojela zpět na místo a komisař mi dal podepsat papír s prospěla .. řeknu vám, takovou úlevu jsem hodně dlouho necítila. :D
A tak se nějakým zázrakem stalo, že se ze mě po pěti letech odkládání autoškoly stal za sedm týdnů řidič. Řidičák fyzicky sice ještě nemám, ale už teď mi přijde vtipná představa toho, že bych za pár týdnů měla zpět na pobřeží řídit a že v létě budu mít vlastní auto, kterým budu každý den dojíždět do práce. Já .. která měla pocit, že tuhle věc nikdy nezvládne.
A co z toho plyne? I to, co se zdá nereálným, se nakonec může povést. I strach se dá překonat a i ženské antitalenty můžou řídit. Dávejte si předsevzetí a dělejte všechno pro to, aby se naplnila. Protože pocit toho, že se vám to nakonec povedlo, vážně stojí za to. První mojí velkou zkoušku tohohle roku mám úspěšně za sebou. Několik dalších mě čeká. A jak už teď můžu s klidem říci .. JEDU dál. :D
A co vy a autoškola? Jaké na ni máte vzpomínky nebo snad teprve plánujete učit se řídit? :)
6 komentářů
Gratuluji! :) Mě autoškola stále ještě čeká, zatím k tomu nebyl důvod. Jsem na sebe dost zvědavá, předpokládám, že si taky užiju kopu srandy s cukajícím autem. :D
OdpovědětVymazatGratuluji k úspěšně dokončené autoškole 🤗. Já na svou autoškolu vzpomínám strašně ráda. Vždy jsem se tam tak těšila, řízení mě bavilo a navíc jsem měla skvělého instruktora. Byl to pohodář, vždy jsme někam zajeli, popovídali, já si chvíli odpočinula a pak zase jeli dál. V den D kdy se dělali testy jsem byla nervózní, ale prospěla jsem. V den jízd jsem byla nervní nejvíc :D jela jsem jako jedna z prvních, abych to měla co nejdříve za sebou a i jsem tedy vychytala fajn komisaře. Přiznám se, ale že moc nejezdím.. a tak nemám osahanou spojku, tak se bojím.., ale jakmile mám možnost sednout a řídit automat, vše ze mě opadne a řídí se mi samo 🙈, takže až si třeba někdy budu kupovat auto, vím že bude v automatu, který je pro mě pohodlnější :-) i když v autoškole mě řadit bavilo 😀.
OdpovědětVymazatGratulace! Já mám z řízení celkem strach, takže mě autoškola zatím moc neláká - a kam potřebuju, tak se dostanu MHD. Ale vím, že mě to jednou asi nemine, ono to má své klady, ne že ne :D I když s tím jak moc se teď zdražil benzín jsem celkem ráda, že to nemusím řešit.
OdpovědětVymazatMoc gratuluju!! Taky jsem měla 100%, ale s tím rozdílem, že jsem od jízd pak vyletěla. :D No jéjé já mám z tý autoškoly trauma ještě teď, nakonec jsem to dala. Už to jsou dva roky a leč jsem dělala řidičák normálně na manuál, v životě si nechci sednout jinam než do automatu. :D Prostě jsem se s tím nezžila a neplánuju to nikdy!! :D
OdpovědětVymazatGratuluji k autoškole !!! Já jsem sice dělala jizdy na 2x ale mám k ní hezké vzpomínky <3
OdpovědětVymazatABOUT MAI LIFE
Autoškolu je super mít, já taky chodím všude pěšky, jsem z Velkého Meziříčí, máme necelých 12 000 obyvatel a všude pěcha co by kamenem uhodil. Když jsem u přítele v Brně, není zase problém sednou na šalinu a bus a nemusím jízdy řešit, z toho důvodu mi auto stojí doma před barákem a jedu s ním jednou za 14 dní, když jsem doma. Ale zbavovat se ho nechci,člověk nikdy neví, kdy přijde situace a bude se hodit, nedejbože někoho dopravit se zlomenou rukou do nemocnice... nebo něco na rychlo. Ostřílená řidička nejsem, auto mám 3 roky, jezdím 2x do měsíce a před tím jsem cca 5 let nejezdila :-D ale i tak! V dnešní době je to fajn a hlavně, jak píšeš, že to chtějí při výkonu pozice, tento požadavek je čím dál častější :)
OdpovědětVymazatSomethingbykate